Následovačka dívčích románů

6.kapitola

To, že celý další týden maminka pořád opakovala, jaká to byla ostuda, mělo za následek tatínkův urychlený odjezd na služební cestu. Očividně se nechtěl dožít toho, že by se snad musel s maminkou přít.

Takže moje problémy jako obvykle zapadly v zapomnění, a když jsem se o nich zmínila, maminka se usmála a řekla, že se to vyřeší samo.

Samo? To určitě. Naopak to chtělo plán, a to hodně rychle. Když budu čekat, tak se to samo nevyřeší. Ještě by se mohlo stát, že svého kluka ztratím navždy. Jen při té představě se mi udělalo nevolno. To jsem nemohla dopustit! Za žádnou cenu! Byl to můj osud a musela jsem mu jít vstříc.

Proto jsem také hned v pondělí podnikla nájezd na knihovnu, odhodlaná získat všechny dívčí romány. Ty jediné mi mohly pomoci z téhle šlamastiky! Byly to moje bible. Jakmile je všechny znovu přečtu, pochopím, co mám dělat. Tahle situace v některé z nich bude určitě popsána. Jen to moje mysl již po důkladném studiu zapomněla.

Naštěstí jsem si vždycky dělala seznamy základní literatury, takže jsem si byla jistá, že na žádnou nezapomenu. Co kdybych si nevzpomenula zrovna na tu, která v sobě skrývá klíč k mým problémům? To by byla katastrofa!

Navíc to mělo ještě jednu výhodu, svůj krásně napsaný seznam jsem mohla předat knihovnici a nemusela moc mluvit. Chytře jsem totiž svoji žádost napsala už nahoru na papír, který jí moje ruka podala.

Žena si mě nejdřív změřila vážným pohledem a teprve pak se začetla do lístečku, který byl tak přepečlivě napsán mým úžasným krasopisem.

„Všechny dívčí romány?" otázala se nevěřícně a se stejným výrazem hleděla na papír, který držela v rukou.

Věnovat jí úsměv mě stálo hodně sil a přikývnout ještě víc. Začínalo se to kolem mě hroutit. Nic nešlo, jak bylo potřeba. V mé mysli se to odehrálo bez jediné zbytečné otázky a v té představě byl odchod s rukama plnýma knih dílem okamžiku. Ve skutečnosti to tak samozřejmě nešlo. Jak jinak.

Nechápala jsem, co na tom bylo k nepochopení? Tak jsem jí to ulehčila a stejně vypadala nakrknutě.

„Tak snad postupně. Co kdybych vám dala dneska tři a příště další?" dodala vzápětí.

Tahle varianta se zase nelíbila mě. Tři? To mi má nějak pomoc? Navíc by mi určitě dala ty romány, ve kterých bych svou odpověď nenašla.

„Ráda bych všechny, co jsem napsala, prosím," pronesla jsem a doufala, že nic víc nebudu muset říkat, protože se za mě už postavilo dost lidí a začínali dělat ty různé netrpělivé zvuky, což mělo za následek, že moje introvertní dušička znervózněla ještě víc než obvykle.

„Slečno, to je příliš velké množství. I ostatní dívky si chtějí takové knížky přečíst," pokusila se opatrně namítnout knihovnice.

To už si člověk v knihovně ani nemůže nic půjčit, rozčilovala jsem se v duchu, ale na veřejnosti bylo mojí odpovědí ticho a jen jsem se nenápadně otočila, abych zkontrolovala situaci ze sebou. Samozřejmě jsem tam neviděla nic jiného než nerudné obličeje, které mě vraždily pohledy. Rychle jsem se proto obrátila zpět.

Nic nejde podle plánu. Nejenže knihovnice dělá okolky, ale lidé za mnou nejsou z těch nejtrpělivějších a už mě za zády pomlouvají. Opravdu skvělý den! Lepší jsem si snad ani nemohla přát.

Proto jsem se nahnula k ženě za pultem a zašeptala, tak aby mě slyšela jen ona: „Myslím si, že ostatní dívky nejsou v takové krizi jako já. Nutně potřebuju všechny."