Následovačka dívčích románů

16. kapitola

Doma jsem udělala jedinou věc, která byla v tu chvíli možná a správná. Vyfňukala jsem se na rameni své nejlepší kamarádce.

Rozbrečela jsem se už v předsíni a poslepu se vrhla mamce kolem krku, div že jsem ji nepovalila na zem. Bylo to velmi emotivní objetí. Potřebovala jsem podporu. Někoho, kdo mě konečně pochopí a utěší.

Brácha tou správnou osobou rozhodně nebyl, protože jakmile jsem se kolem něj prořítila, zvedl oči v sloup.

„Ježíši. Zbláznila se. Pořád říkám, že škola nás ničí a tady to máš, mami," chytil se hned příležitosti, když viděl moje slzavé údolí. Nevděčník jeden. Vůbec mě nepolitoval. Právě naopak, hned se snažil moje zoufalství obrátit ve svou výhodu. To bylo podlé. A navíc pro něj naprosto typické. Vytřískat ze všeho co nejvíc pro sebe.

„Tebe rozhodně ne," odsekla mamka, která svého syna znala velmi dobře. Prokoukla ho stejně jako já.

„Mě nejvíc zevnitř, tudíž mi to jako obvykle nikdo nevěří," politoval se ten chudinka sám, když se mu nedostalo patřičného pochopení. Vrhl po nás naštvaným pohledem, který jasně říkal, že za to všechno můžeme my a zapil to dostatečným množstvím džusu, aby tomu dodal pořádný grády.

„Kroť se, copak nevidíš, že má tvá sestra trápení?" pokusila se ho moje rodička usměrnit, aby si taky všiml, že to já tu mám roztříštěné všechny iluze.

„Ta? Prosím tě, nejspíš se s ní rozešel imaginární přítel. Och bože, to už jsem slyšel tolikrát. Mě by spíš zajímalo, co bude k jídlu!"

Těžce jsem se po jeho slovech urazila. Jak to mohl odbýt jen tak? Jako kdyby se vůbec nic nedělo? A navíc ho, víc než můj vztah v koncích, zajímalo jídlo. Neuvěřitelné. Žvanec je pro něj přednější než štěstí jeho sestry.

Rozeštkala jsem se ještě víc do maminčina oblíbeného svetříku. Cítila jsem její ruku, kterou mě hladila po hlavě. Přesně tohle jsem potřebovala. Podporu.

„Vidíš, co děláš? Prosím tě, zalez do pokoje a nech nás," pronesla maminka s povzdechem, který říkal, že nemá jednoduchý život.

„Tak ji utěš, že Ježíšek je taky imaginární, takže nemusí smutnit. Čauvec."

A byl v trapu. Konečně. Měla jsem klid od těch jeho pubertálních hříček. S maminkou jsme se přesunuly do obývacího pokoje a já se jí tam na naší neuvěřitelně opelichané pohovce svěřila s veškerým zklamáním, které mě dnes postihlo.

„On se o mě zajímal jen kvůli zranění," šeptala jsem zoufale. Tohle jsem na tom všem považovala za to nejhorší. Jak to mohl udělat? Kvůli zranění? To je přímo příšerné.

„Třeba to tak nemyslel," pokoušela se maminka o jeho obhajobu, ale neměla šanci.

„On má dokonce holku, věřila bys tomu, mami? Jak se sem mohl přestěhovat a mít stále holku? To přece nejde!"

„Broučku, je pěkné, že jim to vydrželo..."

Nenechala jsem ji ani domluvit, to přece nemohla myslet vážně. Odtáhla jsem si od nosu kapesník a vrhla na ni nevěřící pohled.

„Mami, měl se přece zamilovat do mě!" vypískla jsme zoufale trpící.

„Dívčí romány to říkají jasně. Měl se zamilovat do nenápadné myšky, a to jsem já," pokračovala jsem, přičemž jsem jí z tašky podala knihu a rychle listovala.

Musela jsem jí spravit myšlení o světě. Měla tak naivní představy.

„Nový pěkný kluk se zamiluje do nenápadné dívky, která nemá žádné, nebo jen pár kamarádek."