Následovačka dívčích románů

20. kapitola

Další den to nebylo o moc lepší. Spíš ještě horší. Protože se přes noc všechno zázračně nezlepšilo. Neseděl v mém pokoji Honza, aby mi řekl, že se do mě bláznivě zamiloval a chce se mnou chodit.

Ne, to se nestalo. Seděla jsem sice u snídaně, ale vlastně jsem ani nevnímala, co to jím. Bylo mi to jedno. V tu chvíli bych nejspíš snědla i vařenou mrkev, kterou bych jindy do úst nevzala, protože se mi po ní dělalo zle.

Dnes to však bylo jedno, protože všechno šlo kolem mě. Jako kdybych žila v nějakém meziprostoru a jen z dálky sledovala svoje tělo a byla od něj oddělena nepřekonatelnou hradbou. Přesně tak jsem se cítila.

Byla jsem prázdná. Jako kdyby nadšení, optimismus a radost ze života zůstaly schované za tou zdí a já na ně nemohla dosáhnout.

Takže jsem si nevšímala nikoho kolem sebe. Neviděla jsem maminčiny starostlivé pohledy, ani to, že mi bratr do jídla házel drobečky ze stolu, natož tatínka, který s někým telefonoval v obýváku. To všechno bylo za tou zdí.

„Opravdu je ti dobře, Aničko?" zeptala se konečně moje rodička ustaraně. Do té doby se ani neopovážila porušit moje osobní ticho, které se kolem mé postavy vznášelo.

„Výborně," zahuhlala jsem, aniž bych zvedla hlavu od své snídaně.

Co jsem tak měla říct? Že se mi zhroutil celý svět a všechno v co jsem věřila, je pryč? To tu nikdo slyšet nechtěl. A já to vlastně ani nechtěla rozebírat. Nechtěla jsem o tom mluvit. Slyšet to nahlas bych asi zatím neunesla.

„Neřekla ti něco ta věštkyně? Nechceš se mi svěřit?" jemně vyzvídala dál, zatímco upíjela kafe.

Brácha ani nepřidal nějakou velice vtipnou poznámku, což do mého stavu strnulosti přece jen proniklo a překvapilo mě to. Nejistě jsem po něm mrkla a všimla si, že něco studuje na svém jídle, jako kdyby to bylo to nejdůležitější na světě.

„Máš svých starostí dost, mami. To je dobrý," odpovědělo mé duté já a odtrhlo zrak od Matěje.

Nesměla jsem svými problémy zatěžovat své okolí. Musela jsem přestat myslet jen na sebe. Nikoho tu nezajímalo, že se všechny moje naděje zhroutily.

Nejradši bych se zavrtala pod peřinu a už se z ní nevyhrabala, ale to by bylo zbabělé. Navíc by mě maminka rázně vyhnala hned, co bych to zkusila. Matěj už to zkoušel a nikdy doma nezůstal, leda dostal hodinové kázání o nezodpovědnosti.

Tudíž mi nezbývalo nic jiného než jít do školy a pozorovat tam, jak nic nejde podle mého skvělého plánu. Abych sledovala kluka, který se nikdy nestane mým.

Těžce jsem si povzdechla. Co se dalo dělat. Nejspíš byl tohle můj osud. Pěkně pitomý osud, zanadávalo by moje já, kdyby nebylo naprosto prázdné.

Jídlo mi stejně nechutnalo, takže jsem se zvedla, popadla batoh ze země a s tichým ahoj se vydala na autobus. Musela jsem jít čelit svému největšímu zklamání.

Ten den ve škole nemohl být horší. Byla to hotová trýzeň. Vidět kluka, který nikdy nebude můj, bylo opravdu těžké a všechno se uvnitř mě sevřelo ve chvíli, kdy jsem vstoupila do třídy. Tam jsem ho okamžitě uviděla v obležení ostatních holek a kluků. Prostě byl šéf celé třídy. Jenže teď jsem viděla i něco víc...

Tentokrát mi z očí spadly moje růžové brýle, které jsem takovou dobu a s velkou oblibou nosila. Poprvé jsem se na kluka, který měl být můj, podívala reálně. A byl to ten nejtěžší pohled, jaký jsem kdy zažila, protože mi došlo, že všechno, co si vysnila moje optimistická mysl, byla lež. Vždyť on si mě nikdy ani pořádně nevšiml, nepodíval se mi do očí, či se nezajímal, kdo vůbec jsem. Nejspíš ani nevěděl mé jméno.