Následovačka dívčích románů

13. kapitola

Vřítila jsem se do třídy jako velká voda. Dnes jsem nechtěla riskovat žádné zdržení či problémy, takže jsem doma kolem všech jen proletěla a nevzala si ani svačinu. Má obava, že by se zase něco pokazilo, mě držela v dostatečné vzdálenosti od mé předrahé rodiny.

Takže se moje maličkost na poslední chvíli přede dveřmi třídy zastavila, aby se vydýchala. Nesměla jsem přece vypadat jako uřícený slon. Zklidňování dechu jsem věnovala několik minut, než jsem vešla dovnitř se zářivým úsměvem, ve kterém se blýskala rovnátka.

Rozhlédla jsem se a rázem se mi povedlo dopadnout duševně až na zem. Ve třídě sice bylo dost lidí, kteří se shromažďovali kolem lavice, aby si opsali úkoly, nebo aby si jen tak poklábosili, ale ten, po kterém toužila moje dušička, chyběl.

MŮJ kluk ve třídě nebyl. Nemohla jsem tomu věřit. Přece tu měl na mě netrpělivě čekat, když nás tak dlouho okolnosti a rodiče drželi od sebe. Já bych to tak rozhodně udělala na jeho místě. Nemohla jsem skoro dospat a on snad zaspal. To se mi muselo zdát.

Okamžitě ze mě spadla skvělá nálada, když jsem se otráveně ploužila na své zadní místečko a div jsem se nepřerazila o rozházené batohy, které se válely na mé cestě za soukromím. Očividně spolužáci zapomněli na úkoly, které na dnešek byly, takže měli dost naspěch, jak se dalo usoudit podle poletujících nadávek a povykování.

„Sakra, to je a?"

„Nemůžeš uhnout, cloníš mi!"

„Já to nestihnu, za pět minut zvoní," sténala další osoba, která se na úkol vykašlala a rychle, napolo ležící na lavici, smolila něco do sešitu.

Pousmála jsem se. Tohle mě trápit nemuselo. Úkoly jsem si udělala v klidu doma a nemusela jsem se honit jako šílenec. Jediná Lucka, naše kráska, že, se nenamáhala znepokojovat a nevzrušeně si lakovala nehty, zatímco jí do jejího sešitu smolil úkol brýlatý kluk, považovaný za totálního šprta, ale najednou se hodilo mu projevit přízeň, a sestoupit ze svého trůnu. Jak jinak. My neoblíbenci to holt nemáme jednoduchý, abychom se někomu zavděčili.

Po mně naštěstí nikdo nic nechtěl, protože jsem byla téměř neviditelná, a tak mi to taky naprosto vyhovovalo. Usedla jsem na své místo a rázem mé zlepšení nálady povadlo. Vždyť já mám daleko horší problém než nenapsaný úkol.

Ztratil se mi kluk!

Takový osud musel potkat jedině mě. To by bylo typický, aby ho zrovna dneska unesli a zhatili mi tak moje úžasné plány, jak spolu konečně budeme vážně chodit.

Zakabonila jsem se na třídu, která si toho ani nevšimla. Takhle by to nešlo. Jednou by to taky mohlo jít podle mého scénáře. Tak dlouho na to čekám. Jako kdyby někdo četl moje myšlenky a vždycky se mi postavil do cesty, pomyslela jsem si rozčíleně.

A ještě k těm všem starostem, které jsem měla s únosem svého kluka, mi přidalo, když jsem hned první hodinu musela k tabuli. Něco takového jsem nečekala a byla jsem tím tak zaskočená, že mě dokonce na chvíli přešla starost o mého románového prince.

Do vědomí se mi totiž dostal dost důležitý fakt. Na základy společenských věd jsem se jaksi zapomněla podívat. Sešit se mi doma nepovedlo ani otevřít. Měla jsem jiné starosti, ale to by usmívající se učitelka, k níž jsem se blížila, nejspíš nepochopila. Nevypadala na fanynku dívčích románů. I když i vzhled mohl klamat. Svoji maminku bych na fanynku tipla, ale jak už jsem se několikrát ujistila, moje bible jí opravdu nic neříkaly, což bylo velmi smutné zjištění.

„Tak nám, Aničko, řekni něco o Platónovi," povzbudila mě učitelka. Nejspíš si myslela, že jsem jenom nervózní.

To jsem samozřejmě byla, jenže ještě ke všemu jsem se neučila, což byla nejhorší možná kombinace, která mě mohla potkat. Komu by při tom zjištění nebylo na omdlení? Vrhla jsem jeden pohled na spolužáky, ale jelikož jsem nebyla třídní jednička, spíš jedna z posledních, nikdo se mi nesnažil horečně poradit.