Následovačka dívčích románů

8. kapitola

A moje maličkost se naopak zavřela ve svém království a začala zkoumat knížky, které měla půjčené z knihovny. Těch slabých pět knih. Třeba budu mít hodně velké štěstí a narazím na chybu, kterou jsem jisto jistě udělala hned v jedné z nich, přesvědčovala jsem se rozhodně. Bylo nutné na to pohlížet pozitivně. Určitě to v jedné z nich bude.

S tím jsem si pustila rádio a s oblíbenou písničkou jsem si na postel rozložila půjčené knihy a do rukou vzala notes. Musela jsem si dělat důsledné poznámky, aby mi nic neuniklo. Tady šlo o všechno. O můj šťastný konec až navěky.

Pousmála jsem se a pak zvážněla. Nutnost soustředit se se stala mým novým krédem. Pustila jsem se do toho s takovou vervou, že má mysl přestala úplně vnímat okolí a jen zkoumala v románech všechny možné náhody.

Každý detail byl pro mě důležitý. I jedno slovo mohlo rozhodnout o tom, zda najdu chybu, kterou jsem udělala, nebo ne. Takže jejich první pohled mě zajímal a byl důsledně prozkoumán. Následovalo jejich setkání, a i to jsem velmi pozorně projela očima v první knize i v dalších. Bylo důležité sledovat, zda to šlo podle scénáře, nebo zda to přece jenom neměli tak lehké.

To, co jsem však zjistila jako první bylo, že si samozřejmě od žádné neodsedl! Ani v jedné to nebylo. Jak jinak, že? Jen já jsem prostě musela mít něco extra, abych se náhodou snad nenudila. Copak si moje ubohá dušička nezasloužila, aby jí taky něco vyšlo? Byla jsem snad moc výrazná? Vždyť moje image byla to, na co jsem byla nejvíc hrdá. Dotáhla jsem to k dokonalosti. Koho by si měl asi tak všimnout? No samozřejmě mě, protože jsem se na něj nelepila. I v románech to tak bylo. V každém z těch pěti!

Takže jsem pořád netušila, kde vlastně došlo k chybě. Že bych byla až moc dokonalá? To se mi nějak nezdálo. Jen jsem se přesně řídila tím, co bylo napsáno v knížkách. Tak to přece mělo vyjít.

Se zoufalstvím jsem hleděla na to minimum poznámek, které jsem si zatím udělala. Nevypadalo to, že bych z toho přišla na to, jak tu záhadu vyluštit. Spíš jsem tam měla samé nepodstatné věci, které mě zaujaly, ale vůbec mi v mém pátrání nepomohly.

Už jsem projela čtyři knížky z knihovny a nic se tam nedalo najít. Nic, co by mi řeklo: „Tohle jsi, Aničko, pěkně zvorala, tak se nediv, že si tě nevšímá."

Prostě nic! Nechápala jsem to. Tolik jsem od toho čekala. Nějaký geniální nápad. Místo toho jsem našla nula nula nic.

Zamyšleně jsem se znovu začetla do čtvrté knížky a jelikož jsem se dostala už za jejich úžasné seznámení, knížka mě úplně pohltila. Zapomněla jsem na poznámky a na svůj plán na záchranu svého vztahu. Všechno šlo mimo mě. Byla jsem pohlcena příběhem a rozplývala se nad hrdinčiným štěstím. Úplně jsem se ponořila do světa knihy a fandila své oblíbenkyni ze všech sil, protože byla jako já.

„Ty jsi tak úžasně nesmělá!" obdivovala jsem ji, když dělala, že si ho nevšímá, a přitom toužila po tom, aby jí věnoval pozornost.

„Taky se snažím a nic," mumlala jsem si, a přitom ani nevnímala volání k večeři.

No prostě přesně jako já! Bohužel mezi námi byl jeden opravdu vážný rozdíl. Když jsem to já zkusila s Honzou, tak to s ním naprosto nic nedělalo, jako kdyby si toho ani nevšiml, zatímco románová dívka tím upoutala pozornost svého kluka během dvou dní. No, neuvěřitelné...

Přesto jsem jí to přála. Byly jsme skoro jako rodina. Románová rodinka. Zapomněla jsem na závist a povzbuzovala jsem ji s každou otočenou stránkou.