Následovačka dívčích románů

24. kapitola

Jelikož mít kamarádku bylo dost neobvyklý, vřítila jsem se do našeho domu jako velká voda. Musela jsem s tou novinou totiž seznámit celou rodinu. Chtělo se mi křičet nadšením, kdybych teda byla extrovert. Takhle jsem ječela aspoň ve své mysli, kde se na tu počest pořádal pořádný mejdan.

„Je někdo doma?" zavolala jsem rozjásaně, když jsem bouchla dveřmi a s očima plnýma nadšení odkopla boty kamsi za botník. No co? Dneska mi to bylo jedno. Už jsem se těšila, až se maminka dozví, co se všechno událo.

Ta bude zírat!

Ticho mě nemohlo nijak rozházet. Spíš mi odpověď nějak nechyběla. Vletěla jsem do kuchyně a překvapeně jsem se zarazila, když jsem uviděla mamku, která se opírala o linku a vypadala dost zdrchaně. Dalo by se taky říct, že působila, jako že už někdy měla lepší den.

„Mami? Něco se děje?" otázala jsem se nejistě a chtěla jsem se k ní přiblížit, když v tom se otočila a její rozčílený pohled mě zastavil uprostřed kroku.

I já vím, kdy je lepší zůstat v bezpečné zóně, a tohle byla přesně ta chvíle.

„Jestli se něco děje? Samozřejmě, že ne. Proto se tu opírám o linku. Prostě se jen tak vydýchávám," odsekla maminka a já už chtěla dodat, že vydýchávání je určitě důležité a přejít k radostné novině, která jí určitě zvedne náladu...

No, jaksi jsem se k tomu nedostala, protože ona hned na to dost radikálně zvýšila hlas, až jsem se lekla, a zařvala: „Děje! A dost vážného! Koukni se na tohle!"

A strčila mi před obličej nějaký list papíru. Jenže ho držela tak blízko, že jsem i s brýlemi nic neviděla. Ono se něco těžko čte, když to máte nalepené téměř na obličeji. Musela jsem si to opatrně odsunout i s její rukou, abych vůbec zjistila, co to je.

„Telefonní výpis?" vyhrkla jsem nechápavě, když mi konečně docvaklo, co mi ruší moje novinky.

Co já s tím mám společného? Vždyť mobil ani nemám, pomyslela jsem si zmateně, ale díky tomu se mě začínala zmocňovat úleva. To určitě bude nějaký omyl. Co já bych s tím asi mohla mít společného, když ho nevlastním? No nic. Takže se to lehce vysvětlí a všechno bude v pořádku. A pak se budu moct vytasit s novinkou mého nového života.

Už jsem se nemohla dočkat. Jen se zbavit té závislosti a všechno bude zalité sluncem...

„Ano, telefonní výpis! A vidíš ty čísla? Na posledním řádku?" otázala se až moc klidně maminka.

Znovu jsem zabrejlila na ten objev, který moje rodička očividně udělala a hledala jsem ten omyl, kterého jsem byla součástí. Zamrkala jsem, abych si zlepšila vidění a konečně jsem našla poslední řádek. Trochu větší číslo než ty ostatní. Tak někdy se nezadaří no. To se vylepší příští měsíc. Já za to přece nemůžu.

„Vidím," promluvila jsem a radši jsem další ze svých postřehů nedodávala.

Dneska na to nebyl dobrý den. Mamina by moje slova nemusela vzít s humorem a já ji nechtěla ještě víc rozčilovat. Já bych jí naopak ráda udělala radost, ale dosud mě nepustila ke slovu.

Stále jsem však nechápala, co to má co dělat se mnou? Jestli je chyba v účtu, já ji těžko vyřeším, když se motám i v obyčejných rovnicích. Zas tak dobrý matematik nejsem.

Maminka se zhluboka nadechla, asi aby se uklidnila, a pak vyjekla: „Je tam dvojnásobné číslo než obvykle, Aničko! To snad vidíš!"

„No to vidím, ale co já s tím?" otázala jsem se nevinně. Já fakt nevěděla. Byla jsem z toho celá zmatená.