Následovačka dívčích románů

23. kapitola

Další krok ve své změně jsem udělala následující den, kdy jsem se o svačině vydala ven ze třídy, ale nehnala jsem se na záchod jako obvykle. Naopak jsem se chtěla vmísit mezi dav spolužáků a zapojit se. Nejistě jsem pozorovala hloučky, které se hlučně smály nebo jiné, kde si ukazovali něco v sešitech a pak Lucku a její gang krásek, které nejspíš řešily, jestli si nehty nalakují na zeleno, nebo na fialovo.

Povzdechla jsem si. Nemohla jsem přece jen tak k někomu přijít a dělat, že tam jsem s nimi odjakživa. Budou na mě koukat jako na šílence. Nejistě jsem si žmoulala ruce a pokročila vpřed. Tak prostě půjdu dál a příležitost se třeba objeví, ponoukalo mě moje ubohé, téměř pozitivní myšlení.

Pomalu jsem se sunula krok za krokem a naslouchala jednotlivým útržkům rozhovorů, které kolem mě padaly. Dohromady nedávaly smysl, ale každý zvlášť patřil mezi ty různé kroužky.

Rozhlédla jsem se kolem a stále nic. Samozřejmě, že ne. Jako obvykle mě nikdo neviděl, protože dřív jsem to tak chtěla. Jenže když jsem se teď toužila změnit, bylo to zatraceně těžké. Začínalo mi být jasné, že první krok je na mně a já se tak bála. Ano, byla jsem zbabělec zbabělý, ale vždyť já uvnitř sebe byla jen vystrašená románová dívka stále na těch knížkách závislá. To nebylo zrovna dobré do začátku.

Ostře jsem se dívala po všech tvářích a rozhodovala se, kde vypadají všichni vstřícně. Hledala jsem jasnou výzvu, jako třeba: „Pojď sem, Aničko, mezi nás zapadneš."

Bohužel takový transparent se nikomu nad hlavou nehoupal, takže jsem musela dát na svoji intuici, která pořád křičela: „Jdi tam, kde čtou romány."

Jasně, jednoduchá rada, ale co má člověk dělat, když nikdo v rukou žádnou knížku neměl? To už mi neporadil nikdo. Na to bylo jen hloupé ticho. Nic víc.

Moje maličkost se začínala cítit opravdu špatně. Žádný pokrok neudělala. Stála uprostřed chodby a měla chuť se rozeběhnout na záchod a číst tam do zbláznění dívčí romány, aby načerpala naději. Ta touha byla tak silná. Stálo mě hodně sil tomu odolat. Bylo by to přece tak jednoduché... na rozdíl od tohoto.

Nejspíš jsem nedokázala být aspoň trochu normální. Nemohla jsem se přinutit k někomu dojít a říct něco familiárního jako: „Čau, já jsem Anička."

Nebo: „Borče, já jsem Anča."

Nic takového. Hrozně jsem se bála odmítnutí, a tak to vypadalo, že raději ani nezkusím zapadnout, abych nezažila žádnou bolest a zklamání. Udělala jsem pár kroků na stranu ke zdi s další nástěnkou, kterých byla tahle škola plná, a na okamžik jsem zavřela oči. Musela jsem se uklidnit a nevzdávat se. Přece nejsem zbabělec...

Ale jsem.

Tak aspoň ne tak velký, oponovala moje mysl důrazně.

Bylo tak těžký vzdát se svojí románové bubliny. Myslela jsem si, že dneska to prostě zvládnu. Věřila jsem si celý ráno, ale teď moje odvaha utíkala jako pára nad hrncem a já na ni křičela, aby se vrátila, ale ona zdrhala ještě rychleji. Možná mi nebylo souzeno být normální. Vždyť s romány jsem nikdy takové problémy neměla. Nic mě netrápilo. Téměř.

Zatímco když jsem se pokoušela změnit, bylo to, jako kdybych z dívčích románů trhala stránku po stránce. Stejné utrpení mě sžíralo. Nedokázala jsem překonat svůj strach a stydlivost, abych se k někomu připojila. Neuměla jsem udělat ten první a zásadní krok.

Chtěla jsem to vzdát. Otočit se na patě a schovat se do bezpečí toalet jako dřív. Už jsem to i skoro udělala, když v tom se za mnou ozval hlas: „Hej, to seš ty."