Následovačka dívčích románů

9. kapitola

Ve škole to nebylo o moc lepší. Můj kluk si mě nevšímal a dál se bavil s Luckou, jako kdyby ji snad doopravdy nabaloval. Mohla jsem se přitom pohledu uzoufat. Po večerech při lampičce jsem sice v jednom svém starším dívčím románu našla, že si jí začal všímat, až když do ní nečekaně vrazil, ale nijak mě to neuklidnilo. Celý život jsem studovala na tu chvíli, kdy se přistěhuje nový kluk a zamiluje se do mě a zatím to tak vůbec nešlo. Zdálo se, že bych mu měla k Vánocům pořídit aspoň jeden dívčí román, aby se mu v hlavě konečně rozsvítilo.

Téměř jsem na lavici ležela, když jsem se smutkem pozorovala svého kluka. Byl tak pěkný a ty dolíčky ve tvářích. Ty jsem přece měla obdivovat já. Cuchat ve vlasech... to jsem taky měla dělat.

Je prostě dokonalý. Narovnala jsem si brýle, které mi pomalu sjížděly po nose dolů a zasnila se. Jakmile prozkoumám všechny dívčí romány určitě pochopím, co bych měla udělat.

S tím jsem se uklidnila a mohla den přežít v klidu a míru. Ovšem, když přišel na řadu tělocvik, bylo to horší. V šatně jsem musela jako obvykle odložit brýle. Stačil mi jeden přísný pohled učitelky a bylo mi jasné, že se jí nedokážu postavit. Bylo to smutné, ale naprosto reálné. Jsem přece nejistá mladá dáma, nemůžu se hádat s učitelkou. S povzdechem jsem svoje milované obroučky dala do pouzdra a rázem se svět kolem mě trochu rozmazal. Musela jsem chvíli počkat, abych si na to zvykla a mohla tak přežít tělocvik.

To, že ostatní nehodlaly na chvíli počkat, mi moc nepomohlo. Valily se kolem mě a málem mě shodily na zem. Nány jedny! To jim neříká něco ohleduplnost, rozčilovala jsem se v duchu, když jsem se málem přerazila o lavici, kde jsem měla položené věci. Na poslední chvíli jsem se zachytila věšáku a přežila to tak bez pádu.

Když jsem se konečně dostala na hřiště s rozmazaným šokem jsem zjistila, že jsme spojeni s chlapci, a to znamenalo, že tu byl i ON. Můj kluk. Celá jsem se zatetelila radostí, když jsem se postavila na konec řady. To byla moje příležitost. Konečně jsme se mohli „nenápadně" srazit. S mým rozmazaným světem by to rozhodně neměl být problém. Začala jsem se usmívat. Den se konečně začal zlepšovat.

„Tak, třído. Dneska jsme spojeni s klučičí partou, protože pan kolega Křivý onemocněl. Tudíž si na začátek zahrajeme vybíjenou, a pak nám kluci ukážou, co to znamená běhat. Holky to zatím berou jako povídanou. Tak šup dvě kolečka na rozběhání," pronesla učitelka rozhodně.

No, vybíjenou jsem zrovna nejradši neměla se svým rozostřeným zrakem, ale při běhu jsem si za pravidelného funění v duchu vyvodila, že mi to vlastně skvěle nahrává k tomu, aby si mě ON všiml. Nenápadná srážka a hvězdičky, ohňostroj a bude to v kapse.

Jen stěží jsem se vyhnula díře v dráze, která tam byla už hodně dlouho a nikdo se ji očividně ani nesnažil spravit a bylo jedno, kolikrát už jsem o ni zakopla. Byla jsem neviditelná. Kdyby o to zakopla Lucka, hned by ji zadělali, ale nějaká Anička, kvůli ní to nutné nebylo.

Rozdělení do skupin jsem přežila a ani jsem nečekala, že bych byla v týmu s hvězdami naší třídy, takže mě to nemohlo rozházet. Klidně, a i celkem rovně jsem přešla ke svému týmu. Nějaká strategie mě nezajímala, a tak jsem raději sledovala rozmazanou postavu, kterou byl můj kluk. Stačí do něj jen nenápadně vrazit a bude to.

Že jsem se mýlila, mi došlo za pár chvil, kdy jsem byla nešetrně hozena do reality. Nějak mi nedošlo, že když se rozděluje na týmy, že se v nich bude taky hrát. Myslela jsem, že budeme hrát všichni proti všem.

S povzdechem, že se asi těžko srazím s klukem z druhého týmu, když jsem nesměla překročit pomyslnou dělící čáru, jsem se postavila na svoji půlku.