Následovačka dívčích románů

2.kapitola

Nemohla jsem skoro dospat, jak jsem se těšila na další školní den. Několikrát jsem se uprostřed noci probudila a jen si prohlížela svoji sbírku dívčích románů. To mě uklidnilo a donutilo znovu zaplout do říše snů. Dívka, které přijde kluk, přece nemůže mít kruhy pod očima. To by opravdu nešlo.

Jenže ráno přišlo dilema. Najednou jsem nevěděla, jestli mám jít do školy v tom co obvykle, nebo jestli bych si třeba neměla vyčistit brýle, či si snad vzít šaty. Byla jsem naprosto zoufalá. Takové otázky mě předtím nikdy nenapadly a najednou byly smrtelně důležité. Nesměla jsem si svoji naději pokazit nějakou hloupou chybou. Nikdy!

Proto moje zoufalé já lítalo po pokoji jako šílené a mohlo se uzoufat.

„Mami! Mami," rozhodla jsem se na konec o radu poprosit jediného rodiče, který byl v dosahu.

Maminka ovšem dnes neměla očividně svůj den, protože mi řekla, že je to přece jedno a ať si radši pospíším. Rozhodně prý nebude tolerovat pozdní příchod do školy kvůli hloupostem.

To nebyla zrovna rada, kterou bych potřebovala, a tak mě její odmítnutí hluboce zasáhlo. Potřebovala jsem radu nejlepší přítelkyně, ale jelikož to byla zároveň i moje mamka, nevybrala jsem si dobrý den. Dnes u ní převládala pevná ruka rodiče, a ne vnímavá kamarádka. Ovšem zlobit jsem se na ni dlouho nemohla, protože v tom našem chlívku nebylo divu, že byla rozzlobená, když na každém třetím kroku ležela nějaká ponožka našeho veleúspěšného fotbalisty.

Takže jsem musela udělat jedinou rozumnou věc, která mi mohla pomoci se uklidnit a udělat správné rozhodnutí...

Podívat se do svého posledního dívčího románu, a zjistit tak odpověď na své otázky. Naštěstí jsem měla knihu přibalenou v batohu mezi věcmi do školy, proto jsem ji bez problémů našla. Jak se říká, vždy připraven. Což byl přesně můj případ.

Rychle jsem v ní začala listovat. Je sama... to mě nezajímá. Dál, dál... ha! Mám to! Tady se to píše černé na bílým. Nic nedělala jinak. Šla normálně do školy, jako kdyby se nic nedělo.

Tak co tu jančím, napomenula jsem se ostře a odhodila knížku do tašky. Načež se moje hlava protáhla prvním tričkem, které ruce našly a bylo hotovo. Vzhůru na nejkrásnější den školy.

Kolem kuchyně jsem jen prolétla, vzala si svačinu a zahuhlala čau, aniž bych někomu věnovala jediný pohled. Dneska mně nic nezkazí náladu. To, že mi bus i tak ujel před nosem, by jindy znamenalo katastrofu číslo jedna, ale dnes? No a! Pojedu dalším!

Když jsem se teda sunula na zastávku, kde jsem chtěla počkat na další dopravní prostředek, napadla mě jiná věc, když jsem jen tak listovala přečteným románem. Byl to můj průvodce a rádce. Měl toto privilegium, protože jsem ho přečetla jako poslední, a proto byl dosud v mé živé paměti.

Vždyť je to osud, že mi ujel autobus. Přijdu pozdě! To mohlo být to nejlepší, co se mi za poslední dobu stalo. Nový kluk určitě taky přijde pozdě. To setkání je nám prostě souzeno. Myslela jsem si, že až ve třídě, ale třeba se setkáme už na chodbě.

Zasněně jsem se pousmála a na chvíli se zastavila uprostřed silnice. Ve vzduchu byla cítit změna a rozhodně tím nebyl myšlen smrad, jenž udělali popeláři, kteří kolem projížděli.

„Jsi v pořádku, děvče?" tato slova mě vylekala a zároveň probrala z transu, do kterého se má mysl dostala díky skvělému nápadu.

Ten se však hlasem protrhl a já se vylekaně otočila, přičemž mi ujela noha. Vykřikla jsem a snažila se najít rovnováhu, ale nebylo mi souzeno to dokázat, a tak bylo dílem okamžiku, než jsem sletěla na zem, a to přímo do kaluže.