Následovačka dívčích románů

14. kapitola

Ráda bych řekla, že jsem se potom zachovala dospěle a naprosto rozdílně než jindy. Jako například, že jsem si řekla, je to jen kluk, a že se třeba přestěhuje nějaký chápavější, a ne rozdavač ran. Ano, to by rozumná verze mě udělala...

Ta si však zrovna dnes vzala dovolenou, takže nastoupilo moje romantické já. A díky němu se stalo něco mnohem horšího. Jako šílená jsem se rozeběhla na záchod, zamkla se v kabince a řvala jako želva.

„Ten ňouma! Vzlyk... to přece nemohl udělat... vzlyk... přece se o mě nesměl zajímat... vzlyk... jen kvůli zranění. To... nemůže být pravda," vzlykala jsem na záchodové míse a odtrhávala tuny toaletního papíru.

No... tuny zrovna ne. Sotva jsem se naplno rozbrečela, byla role prázdná a v celé kabince jsem nový toaletní papír neviděla. To snad není možný. Větší smůlu snad nemůžu mít, štkala jsem i v duchu pro jistotu.

Čím víc, tím líp.

„Jak mohl?" vydechla jsem mezi vzlyky, když jsem otevřela kabinku, abych nakoukla do další.

Bylo mi fuk, že na mě cizí holka nechápavě zírala, když jsem otvírala jednu kabinku za druhou a u toho brečela a nadávala. Vzlyky se pěkně ozývaly všude kolem mě.

„Jsi v pohodě?" otázala se, když jsem nakoukla do poslední a zaúpěla.

Nic tam nebylo. Tomuhle někdo říká záchody. Ani vybrečet si srdce z těla si tady člověk nemůže.

Teklo mi z očí i z nosu. Musela jsem vypadat hrozně. A za všechno mohl naprosto neschopný kluk, který se vybodl na četbu dívčích románů. To mě akorát znovu rozplakalo.

„Nechceš?" znovu mě přerušila ta holka, co se neměla k odchodu. Jí se snad líbilo pozorovat zoufalé spolužačky? Rozčíleně jsem zvedla hlavu, abych ji vystrašila svým vzhledem, ale v tom jsem si všimla, že v rukou drží kapesníky. Moji spásu. Ach bože.

Já svoje samozřejmě neměla. Naprostou náhodou je moje maličkost zapomněla doma. Kdo mohl tušit, že budou potřeba. Já teda rozhodně ne! Mě by něco takového nenapadlo ani ve snu. Dnešní den měl být plný štěstí a ne utrpení.

Nejistě jsem na tu holku hleděla a nebyla si jistá, jestli to není nějaká nová forma posmívání. Normálně si mě nikdo nevšímal, ale ona nehleděla skrz mě, ale zírala na mou tvář.

Popotáhla jsem a nejistě se natáhla pro kapesníky. Ve škole jsem nebyla zvyklá se s někým bavit. Skoro normálně jsem mluvila akorát s rodiči. S bratrem jsem se dokázala hádat do krve, ale ve společnosti cizích lidí jsem mlčela jako zařezaná. Nedokázala jsem se uvolnit, a jak už všichni víme, před tabulí to taky nebylo nejjednodušší.

Mně to ovšem většinou nevadilo. Jen při těch referátech, nebo když po nás učitelka chtěla, abychom se rozdělili do skupin a něco v nich dělali. Copak nás nemohla rozřadit ona? Přece jí mohlo být jasné, že jinak to je pro některé jedince utrpením. Jako například pro mě. Vždyť bylo naprosto jasné, že ti, co se spolu baví, budou spolu a pak ti, co jsou rádi, že jsou rádi, čekají potupně, kdo se obětuje a vezme je k sobě. Takže kdyby nás hned rozřadila ona, nic z toho by se nestalo. Ale to ne. Jen ať trpíme.

Nejvíc sdílná jsem byla asi tak jen sama se sebou. V duchu se mi často povedlo prokecat celý den a vůbec mi nechyběl někdo další v rozhovoru. Spíš naopak. Bylo to nejlepší popovídání. Proto jsem si nebyla jistá, co to může znamenat, když mi jedna holka, kterou jsem snad nikdy neviděla, nabízí kapesníčky.

„Na, potřebuješ je víc," dodala, když jsem stále váhala. Divila jsem se, že dosud neutekla. Musela jsem vypadat jako šílenec.

„Děkuju," zamumlala jsem a konečky prstů uchopily kapesníčky. Nudle z nosu už mě skoro ukápla na zem. Roztřesenýma rukama jsem vytáhla kapesník a hlučně se vysmrkala.

Chtěla jsem znovu zapadnout do kabinky a litovat se, ale ta holka znovu promluvila: „Něco se ti stalo?"

Ne, brečím tu jen tak, že mě to baví, ještě k tomu v době, kdy uklízečky nedonesly toaleťák. Ach, jak já jen uměla být sarkastická, ale bohužel jen v duchu.

Nahlas jsem potáhla a zahučela: „Jo, něco takovýho."

dalších řečí jsem zapadla do kabinky a pro jistotu jsem se tam zamkla, jako kdyby se tam snad za mnou chtěla vrhnout. Posadila jsem se na mísu a slzy jako hrachy se mi znovu začaly koulet z očí.

Proč je svět tak nespravedlivý? Proč jen mně jediné nemůže nic vyjít podle mých biblí? Vždyť věrnějšího následovníka snad nikdy neměly. Tak proč nic nevycházelo, jak by mělo? Proč se do mě nezamiloval, když jsem byla milá, tichá a ve společenském úpadku?

„Ty nejsi moc hovorná, co?" znovu jsem uslyšela hlas té dívky.

Nevěřícně jsem vykulila rudé oči od breku. To mi nemůže dát pokoj? Já se tu lituju! Copak aspoň při naprostém konci svých nadějí nemůžu mít klid?

„Byl to kluk, co? To jsou jen parchanti. Nesmíš jim věřit, jsou to paka."

Copak slyšela nějakou odpověď, že klidně pokračovala dál? Otřela jsem si dalším kapesníkem oči a hlasitě se do něj vysmrkala. Třeba ji to konečně vypudí pryč a já budu mít kýžené soukromí na sebelitující minutku.

„Já to znám, ale nesmíš se jimi nechat zlomit. Naopak..." mluvila čím dál horlivěji, ale než se vůbec mohla dostat k té vážnější části, ozvalo se zazvonění, které mě vysvobodilo. Teď ta holka musela konečně odejít a nechat mě o samotě, abych se mohla pořádně politovat.

„Tak jsme si pěkně pokecali. A když budeš chtít pomoc někoho zmlátit, dej mi vědět."

Zmlátit? Bože, hlavně, aby si nevyhlédla mě, když jsem se s ní skoro nemluvila. Rychle si musím u ní udělat oko. Musím něco říct. Tak jo.

Nadechla jsem se svým nově červeným nosem a zamumlala: „Tak ahoj!"

Sakra! To bylo moc potichu. Určitě už odešla. Co když si na mě počká před školou a zmlátí mě?

„Tys promluvila! Týjo!" když se ozval její hlas těsně za dveřmi mojí kabinky, málem jsem vyletěla do stoje a vyděšeně vypískla!

„Sakra."

Ona tu ještě je. Moje srdce mělo málem infarkt. Taková překvapení mi rozhodně nedělají dobře.

„Tak až se zase potkáme, pořádně pokecáme," vyhrkla a já jen v duchu vykřikovala, že se budu pozorně dívat kolem sebe, abych se jí vyhnula. Co kdyby to její pokecáme znamenalo, že mě hodlá doopravdy zmlátit. Pojala mě hrůza jen z té představy. Musím něco říct, aby už odešla a já se jí nemusela bát.

„Ehm... to nevím, jestli se potkáme," vykoktala jsem ze sebe.

Chtěla jsem si tu pobrečet, a ne se seznamovat. Moje duše trpěla, skutečný svět mě nezajímal.

„Ale potkáme, já tě najdu. Tak čau," konečně řekla svá poslední slova a já dokonce slyšela i bouchnutí dveří, když odešla. Byla pryč a já osaměla. To byl ten nejlepší pocit po dlouhé době.

Konečně ticho. Tak krásné ticho kolem mě, rozplývala jsem se, když jsem si opřela hlavu o zeď. Teď už snad můžu zase propadat zoufalství...

Sakra, vždyť mě se do toho už ani nechce. Ta zatracená holka mě úplně rozhodila. Mimo učitele nejsem zvyklá s kýmkoliv ve škole mluvit a najednou jsem musela pronést tolik slov...

Skoro stovky, kvanta, tisíce! Za zavřenými dveřmi to šlo naštěstí lépe než z očí do očí, i když i druhá varianta pořád zněla lépe než dialog s učitelem před celou třídou.