Následovačka dívčích románů

11. kapitola

To, že jsem další den nevypadala vůbec reprezentativně, mi bylo naprosto jedno. Usmívala jsem se na celý svět a hodlala se vydat do školy, aby mě mohl můj kluk obejmout a vyptat se, jak se po těžkém dni cítím.

Takže jsem nečekala, že si moji aktivitu maminka vysvětlí jako důvod k panice. Přece po takovém úrazu bych se měla tvářit pohřebně a skoro na umření. Jelikož tomu tak nebylo, spustila poplach. V hlavě se jí rozjela myšlenka, že budu nadosmrti blbá, když mě tak nelidsky bouchli.

Brácha se mi za jejími zády smál, až byl zázrak, že nespadl dolů ze židle. Je pravda, že takový zádrhel jsem rozhodně nečekala. Myslela jsem si, že moje nejlepší přítelkyně bude mít radost, že je mi dobře, a ještě se těším do školy.

„Mami, nic mi není. Cítím se líp," pokusila jsem se ji uklidnit.

Mělo to však opačný výsledek.

„Cítíš se líp? To to všechno jen dokazuje! Nikdy byste si s Matějem nenechali ujít příležitost, jak se ulít z hodiny."

S tím jsem musela souhlasit. Když jsme byli mladší, měli jsme vymyšlených tolik nemocí, abychom nemuseli jít do školy minimálně týden. Dokonce z toho mezi námi vznikla taková hra. Kdo dokázal zůstat doma delší dobu, ten vyhrál kupu bonbónů.

No... když šlo o takovou výhru, bojovali jsme opravdu tvrdě. Nakreslené pupínky fixou byl jen začátek. Na to nám maminka okamžitě přišla. Teploměr jsme dostali na čtyřicet, ale to nebylo věrohodné, jelikož jsme měli studená čela. V další fázi jsme to vymakali tak daleko, že jsme se postarali i o horké čelo. Jenže to nebyl nejlepší nápad. Maminka pak spustila poplach, jako kdybychom umírali, a jeli jsme do nemocnice, takže nic nebylo z animáků a válení se v posteli. Místo toho jsme lítali po doktorech a pak nám naše rodička dala co proto, když se přišlo na to, že jsme simulovali.

Takže ano, ženě naproti mně se mohlo klidně zdát, že nejsem při smyslech.

„Mně se udělalo nevolno," hned se toho brácha chytil a hraně se zachytil o stůl, aby nesletěl spolu s mlékem na zem.

„Ty simulante!"

„Ty magore," vrátil mi to bratříček a maminka se znovu zhrozila, že nejsem v pořádku.

Vždyť jí to i Matěj svými naprosto nevhodnými slovy potvrdil. Copak nemůže mít jeden den klid, skoro jsem jí tu otázku četla z očí. Chtěla jsem jí říct, že já jsem opravdu v pořádku, ale očividně nikoho moje rada nezajímala.

„Táto! Musíme do nemocnice!" zařvala na celý dům a já zoufale vrtěla hlavou.

Ne, žádná nemocnice. Musím do školy. Dneska se mi tam konečně splní můj sen. Už ano. Konečně to vyjde a já se nemohla dočkat. Něco jako nemocnice na mém listu přání rozhodně nefigurovalo.

„Mami! Musím do školy. Je to smrtelně důležité," snažila jsem se ji přesvědčit, ale jelikož upírala zrak za mě, bylo mi jasné, že tam stojí táta.

„Vidíš? Zdá se ti to jako naše sladká Anička?" pronesla zoufalým tónem ke svému manželovi a já mohla jen zasténat.

Tahle rodina nebyla normální, ne já! Tuto mou myšlenku vzápětí dokázal můj drahý papínek svými slovy: „Máš pravdu. To vůbec není ona. Jdu pro auto."

Nechápavě jsem rozhodila rukama a nevěřícně hleděla z jednoho na druhého. Neuvěřitelné. Tohle nemůže být pravda.

„Mně je šíleně špatně od žaludku," vložil se do toho bratr, který viděl možnost, jak se beztrestně ulít z vyučování a okamžitě se toho chopil.