Následovačka dívčích románů

4.kapitola

To, že mi přímo před nosem spolužák zavřel dveře, se mi už několikrát stalo, ale stejně mě to potěšilo. Bylo totiž jasné, že má image neviditelnosti, kterou jsem pečlivě budovala, měla úspěch. Nikdo se o mě nezajímal, a to jsem potřebovala, aby si mě mohl všimnout nový kluk. Nesmělé a neviditelné holky se na to přece nejvíc hodí.

Spokojeně jsem se ještě chvíli dívala na zavřené dveře a obdivovala svůj výkon. Trvalo to sice dlouho, ale nyní jsem se tím mohla kochat a užívat si zasloužený výsledek.

„Budete tam stát dlouho, Aničko? Rád bych začal hodinu," ozval se za mnou náhle hlas učitele na matiku a ve mně hrklo.

Zapomněla jsem na svůj úspěch a nejistě se otočila tváří tvář obávanému matikáři. Ani dnes se netvářil nějak víc mile než obvykle a já ztěžka polkla. Z tohohle učitele šel asi největší strach na škole. Taky nebylo divu, když mě u tabule dusil dvakrát déle než na jiných hodinách. Navíc neustále opakoval, abych mluvila víc nahlas. Za to bych ho vždycky nejradši zadupala do země, protože poté většinou následoval smích spolužáků a moje už tak hrozná nevolnost zesílila.

„Už jdu," zamumlal můj skřehotavý hlas tak, že to nejspíš ani neslyšel, ale to už jsem prudce rozevřela dveře a vběhla do třídy.

Zapadnout do lavice bylo dílem okamžiku a stát se neviditelnou bylo ještě důležitější než kdy dřív. Víc jsem na svou osobu nechtěla upozornit. Pro dnešek mi to opravdu stačilo. Chtěla jsem, aby na mě co nejdřív zapomněl a vybral si nějakou jinou oběť, která se bude klepat strachy.

Ale stal se pravý opak. On na mě sice nezapomněl, ale já ano. Stalo se totiž to, na co jsem tak dlouho čekala. Rázem se moje myšlenky rozutekly do všech stran a nějaký matikář zmizel kdesi v zadní části mé mysli. To, že jsem při setkání s ním málem omdlela, bylo zapomenuto.

Ozvalo se totiž zaťukání a dovnitř vstoupil ředitel a za ním ten nejkrásnější kluk, jakého jsem za poslední dobu viděla. Je tu! Přišel můj románový kluk, křičela jsem v duchu jako pominutá. Hleděla jsem na něj div ne s otevřenou pusou, než jsem sebou v nedostatku kyslíku sekla na zem jako podťatá!

Přišel!

Když jsem se probrala, mé ubohé tělo stále leželo na zemi.

Navíc se ke mně donášel hlas ředitele: „Honza je od dnešního dne váš nový spolužák a já doufám, že ho mezi sebe přijmete..."

Honza! Ach, to je jméno z románů, povzdechla si moje romantická dušička zasněně. Když jsem se kolem sebe rozhlédla, zjistila jsem, že si snad nikdo nevšiml mého omdlení. Všichni zírali na mého kluka! Sakra a já si ho ještě nestihla skoro prohlédnout. To musím napravit.

Opatrně jsem se zvedla a začala se štrachat do lavice. Možná jsem to s tou svou neviditelností přehnala. Vždyť si nikdo nevšiml, že moje maličkost omdlela! Neuvěřitelné.

Když jsem konečně seděla, opřela jsem se o loket a s nábožnou úctou hleděla na nového kluka. Jeho černé havraní vlasy vypadaly naprosto dokonale a ten krásný úsměv, co mu hrál na rtech. To byl můj kluk. Zasněné zachichotání vybublalo na povrch. Je nádherný. Všichni mi budou závidět.

Budeme spolu chodit do kina a na rande. Ach, jak jen jsem se těšila. To bude život. Tak dlouho jsem na to dřela a konečně to bylo tady! Dělo se to přímo před mýma nadšenýma očima. To Matějovi vyrazí dech. Už se mi nikdy nebude smát.

„Tak tě u nás vítáme, Honzo. Kampak tě posadíme?" pronikl ke mně hlas učitele.

Skoro jsem ho zaříkávala očima. Je tu jenom místo vedle mě. Sedím sama a je nám souzeno sedět společně. Bude to náš první společný okamžik. Během jednoho pohledu do mých brýlí se do mě zamiluje. Jako v románech. Tak to bylo ve všech. Zalila mě radost, když jsem si to představila. Nemohla jsem se dočkat. Můj okamžik přichází. Konečně budu šťastná.

Už to řekne! Musí!

„Tak ano... sedněte si třeba támhle k Aničce," konečně pronesl větu kvůli, které moje mysl v noci skoro nespala, jak se jí nemohla dočkat.

Bylo to tu. Zásadní krok v románech. Musím se připravit na pohled z očí do brýlí. To mezi námi proběhne jiskra, která zažehne naši budoucí lásku. Nemohla jsem napětím skoro ani dýchat.

Skoro ve snách jsem pozorovala, jak se ležérně nese k mé lavici. Rychle jsem však pohled odtrhla. Musím přece vypadat nesměle, a ne jako nějaký stalker. Upírala jsem zrak do lavice a zkoušela si, jak bude znít moje první ahoj mému klukovi. Jestli jemně, sotva slyšitelně s andělským úsměvem nebo žádné? Sakra, teď bych se potřebovala podívat do dívčího románu. Nejsem si ani trochu jistá. Vždyť na tom závisí vše.

„Ahoj," ozval se nádherný hlas těsně vedle mě.

V tu chvíli jsem v duchu ječela a poskakovala jako šílená. On mě oslovil! Nenápadnou a tichou holku. Bože, mám to v kapse. Jsem prostě skvělá. Mám kluka.

Nejistě jsem zvedla oči, abych pronesla svoje nevinné ahoj, ale to už si kluk kecnul vedle mě a otráveně dodal: „Ježiši, to nemůžu sedět s někým normálním?"

Už asi nečekal na moje skvělé ahoj. Nevěřícně jsem po těch slovech vydechla. To přece nikdo neříká. Takové ošklivé věci! V románech nikdy! To je snad nikdy nečetl, zuřila jsem v duchu, protože na moje úžasné ahoj už bylo stejně pozdě.

Nic nešlo podle plánu. Ten kluk musel být očividně úplný neznalec. Vůbec nerespektoval pravidla dívčích románů. Povzdechla jsem si.

„Ahoj," zablekotala jsem odvážně, ale bylo to tak tiché, že mě nejspíš neslyšel. Nebo to bylo spíš tím, že už se nakláněl k lavici, kde seděla Lucka. Já jsem pro něj byla vzduch.

„Čau, bloncko," slyšela jsem ho sebevědomě promluvit na krásku třídy.

Dívka se na něj zazubila a namotávala si vlasy na prst jako nějaká primadona. Při tom pohledu v mé mladistvé osobě vřel vztek. Mně se měl takhle věnovat. Já to umím taky, křičela jsem v duchu. Copak ta holka nečte romány? Kluci chtějí tiché a nevinné dívky. Máš smůlu. Ty jsi až moc vyzývavě pěkná a navíc drsná. Tak odpal!

„Čau, jak se ti tu líbí!"

„Zatím flákárna," odvětil namyšleně.

Ten hlas byl tak krásný, zasnila jsem se znovu. Rázem jako kdybych zapomněla, co o mně řekl. Jen jsem si v hlavě přehrávala ten krásný tón jeho ušlechtilého hlasu. Byl naprosto dokonalý. Co na tom, že se naše pozdravení jaksi nepovedlo? Zapracujeme na tom a bude happyend.

Sice vůbec nechápe, že se má bavit se mnou, ale to zvládneme. Však já ho naučím všechno, co má umět. Pak spolu budeme chodit jako v dívčích románech.