Následovačka dívčích románů

19. kapitola

Jelikož mi pořád někdo bránil v tom, abych si uskutečnila svůj sen, musela jsem se vzepřít osudu a postarat se o to sama svou pílí a odolností. Už jsem se nehodlala nechat oddělit od své naděje na šťastný konec s Honzou.

Byla jsem pevně rozhodnutá konečně volat. Volat mé poslední naději.

Můj románový kluk totiž pořád chodil se špatnou dívkou v naprosto příšerné nevědomosti, takže jsem měla co dělat, abych to napravila. Vůbec jsem nechápala, jak se mohl bránit té chemii, která mezi námi proudila. Copak ji necítil? To přece musel! Její vůni bych mohla přirovnat k té nejsilnější voňavce na světě. Takže ano jen člověk bez čichu by to necítil...

No jistě, že mě to nenapadlo dřív. Vždyť je to jasný. Co když má nějaký špatný čich? Chudáček malý. Třeba měl v dětství nehodu a přišel tak o velkou část čichu...

Moje představy už jely na plné obrátky. Musela jsem je brzdit. Sice na tom něco bylo, ale ani to by ho neomlouvalo. Má snad oči, ne?

Vždyť jsme si souzeni dívčími romány. A to už něco znamená.

Takže mi zbývala jen věštkyně. Ta jediná už mohla vědět, co bych měla dělat. Věřila jsem, že mi řekne, jak získat svého kluka jen pro sebe.

Nemohla jsem se toho okamžiku dočkat.

Takže moje nožky vyskočily z postele v nekřesťanskou hodinu, kdy normálně ještě spaly, a vrhly se do obýváku, aniž by někoho rušily. Nebylo ani koho podle ticha, které se kolem rozléhalo. Dávalo to tedy na vědomí, že není vzhůru ani mamka, která obvykle byla první, kdo stezkami našeho domu chodil.

Asi si večer opravdu užili, pousmála jsem se a zasnila se. Moje duše jim to ze srdce přála. Maminka s námi měla dost často až příliš mnoho starostí, než aby se mohla z něčeho radovat. Takže bylo dobře, že se zase jednou tatínek ukázal jako gentleman. Byla jsem na něj ze srdce pyšná.

Ještě s dojatým výrazem při té vzpomínce se moje brýlaté já vrhlo k televizi a zapnulo ji. První krok splněn a nikdo mě nevyrušil. Vypadalo to dnes víc než nadějně. Že by konečně došlo i na mě? Spokojeně jsem se pousmála, když jsem začala hledat telefon, abych měla čím volat.

Měla jsem dokonce na výběr. Buď maminčin, nebo tatínkův. Ovšem jen jeden bylo lehký najít, a to mého utíkajícího rodiče. Neměl totiž moc míst, kde by mohl schovávat mobil, který ho většinu času upozorňoval na to, že už nás má dost, a že je pomalu načase se vydat na nějakou tu služební cestu.

Takže mobil mohl být buď ve sbaleném kufru, nebo v bundě. Obě věci byly potřebné k rychlému odjezdu, jakmile se strhla bitva mezi mou osobou a bratrem, nebo mamkou.

Prohledala jsem bundu a moje hbité ručičky nemusely tápat dlouho, aby našly cíl. Hned byl objeven ten zázrak, který byl potřeba k dalším činům mého nadšeného já. Včerejší události mi vlily optimismus do žil. Jak by se mohlo něco pokazit?

Vědma mi musela dát radu, jak být šťastná stejně jako moji rodiče.

S úsměvem, ve kterém se blýskla rovnátka, jsem byla v cuku letu zpět v obýváku a už jsem na obrazovce sledovala nějakou tu romantiku. Vědma měla začít až za půl hodiny. Ovšem to mi nijak nevadilo. Byla jsem dnes odhodlaná čekat klidně celý den, než to začne. Tentokrát mě nic neoddělí od mého nejtoužebnějšího přání. Konečně se všechno spraví! Budu moci zapomenout na to ponížení, kterého se mi dostalo.

Všechno se v dobré obrátí. Spokojeně jsem se pousmála, když jsem se zabalila do deky, k ruce jsem si vzala telefon a ostřížím zrakem jsem sledovala program v televizi.