Následovačka dívčích románů

10. kapitola

Ovšem, když jsem pak seděla v autě s lamentující mamkou, moje maličkost došla k přesvědčení, že se prostě nemohl tak rychle vzpamatovat ze zasažení amorova šípu, a to mě uklidnilo.

„Člověk pošle děti do školy a co oni tam udělají? Zraní mi dceru. Ale to je bude mrzet," nadávala maminka, zatímco rychle vjela autem do další zatáčky, až jsem měla co dělat, abych se nebouchla do dveří.

„Chudinko moje, hned zítra si to s nimi dojdu vyřídit," zahučela, když zatroubila na babku, která se loudala po přechodu, takže nás donutila zastavit, a to nebylo dobré, když v takové náladě moji drahou maminečku někdo vyrušil.

„Jak se cítíš, Aničko? Nemotá se ti hlava? Za chvíli už budeme u doktora a ten ti dá něco na bolest," změnila hlas na milý a starostlivý, přičemž se na mě s obavami zadívala.

Náhle bylo zapomenuté mé vymrzování s nákupem dívčích románů a také nutnost hledání brigády. Na to si ani nevzpomněla a jediné, co ji zajímalo, bylo mé zdraví. To bylo přesně pro mě. Hřála jsem se na výsluní a mé jméno zmizelo z černé listiny.

„Je to lepší, mami," uklidnila jsem ji. Nemohla jsem přece jásat, že můj kluk je konečně můj kluk. Musela jsem se chovat přiměřeně svému stavu.

„Hned jsem to volala tátovi, slíbil, že se ještě dneska objeví," dodala moje nejlepší kamarádka a já nemohla být šťastnější.

U doktora jsme sice museli čekat, což vadilo jen mně, protože maminka si mezitím stihla postěžovat půlce osazenstva. Důchodci jí na všechno přikyvovali a společně s ní nadávali na to dnešní školství. Bylo vidět, jak si kápli do noty. Za chvíli to tam vypadalo jako v úle a já jediná neměla k tématu co říct. Takže byla úleva, když jsme konečně přišly na řadu. Radostně jsem se rozeběhla do ordinace. Tam to snad bude lepší než to, co jsem musela půl hodiny přežívat v čekárně. Ani čtení mojí bible mi nepomohlo, protože tam byl takový hluk, že se nedalo soustředit, a navíc se začala ozývat bolest v obličeji.

Doktor mě důkladně prohlédl, politoval a doporučil mi zůstat dneska v posteli. Nemělo by to být podle něj nic vážného. Chce to jen trochu klidu a ledování, abych zase byla učiněná víla. Nejspíš si myslel, jak není vtipný, ale mě to tak teda nepřišlo. Trapný by bylo mnohem lepší slovo. Ovšem jen jsem se usmívala, jak se hodí na správně vychovanou dívku a těšila jsem se na další den. To bude den naprostého zvratu v celém mém životě. Uvidím se se svým klukem, který se na mě bude těšit.

Zatímco jsem se tak rozplývala nad svým románovým vítězstvím, mamka si s ním dlouze popovídala o nezodpovědnosti dnešních učitelek, zatímco mě přitom hladila po zádech, abych snad nebrečela, že jsem zraněná. Byla jsem znovu její zlatíčko, takže v nemilosti nyní zůstával sám Matěj.

Já si lebedila v posteli obklopená dívčími romány a maminka mi nosila samé dobrůtky, zatímco bráchu nutila si hledat brigádu.

„Příště se taky nechám zranit," zahučel, když mě viděl, jak ho spokojeně pozoruju, zabalená do deky.

Chlácholivě jsem se na něj usmála a prohodila: „No, napadlo mě to dřív, ale neboj, bráško, aspoň budeš mít na ty nutné kopačky."

A jen stěží jsem se uhnula letícím novinám.

„Hlavně, že to začalo tvojí vinou. Kvůli těm blbým románům!"

„Takhle o nich nemluv," odsekla jsem uraženě.

Nikdo nebude urážet moje bible. Nikdo. Ani můj bratr ne! Rozčíleně jsem vzala do rukou noviny a otevřela je.

Rychle jsem přelétla stránku plnou inzerátů a prohodila: „Tady je přímo něco pro tebe. Uklízeč v domově důchodců. Chceš, abych tam zavolala?"