Následovačka dívčích románů

3.kapitola

„Aničko? Co se vám stalo? Měla jste nehodu?" přivítala mě starostlivě učitelka, jakmile jsem sebrala odvahu a vešla do třídy. Nechápavě jsem na ni zůstala zírat. Nehodu? Proč, honilo se mi hlavou, že jsem ani nevnímala smích spolužáků.

„Neměla, paní učitelko. Proč?" vyhrkla jsem nejistě a vůbec se mi nelíbilo, že na mě všichni čučeli. Ještě chvíli a začnou potíže. Zatím si moje mysl neuvědomovala, že je před tabulí, ale jakmile to zjistí, začne hotové peklo.

To už ke mně naše třídní došla a diskrétně pronesla: „Máte mokré oblečení, Aničko!"

Aha, rozsvítilo se mi v hlavě. Na to už jsem skoro zapomněla. Ta nehoda s kaluží. To se mi zdálo, jako kdyby se to stalo už kdysi dávno. Teď byla moje hlava plná mého románového hrdiny.

Věnovala jsem jí chlácholivý pohled a poznamenala: „To nic není, paní učitelko."

Doufala jsem, že už to přestane řešit. Tak tu budu sedět v mokrým, no. Copak můžu za to, že oblečení na tělocvik doma zrovna čeká na vyprání? Takže jsem se neměla do čeho převléknout, i kdybych chtěla.

Jenže to, co jsem nyní potřebovala, bylo jít si sednout. Takhle na mě akorát všichni zírali, a to mi nebylo příjemné. Co kdyby najednou přišel ON? Co by si pomyslel? Že jsem smělá, a to by byl konec.

Když jsem si to představila, zmocnila se mě hrůza. Ztratila bych tak naději na lásku, a navíc by to ani nebyla pravda. Za chvíli, až se dostanu ze svých romantických představ, by to přišlo. Nevolnost, pocení a točení hlavy z přehnané pozornosti upřené na mou osobu.

„Můžu si sednout?" vyhrkla moje ústa prosebně.

No tak, prosím, už mě pusťte si sednout. Vždyť víte, že mi pozornost nedělá dobře, prosila ji moje introvertní dušička usilovně. Už úplně cítila, jak si mozek uvědomuje, že je před tabulí. Čelo se mi orosilo, ale než mohlo následovat něco mnohem horšího, učitelka se vzpamatovala a konečně mě odmávla. Málem jsem ji za to blahořečila. Navíc už nebyl důvod čekat a já se vrhla do své milované zadní lavice. Ta byla nejlepší. Viděla jsem na všechny a nikdo na mě. Naprosto geniální systém. Toho, kdo ho vymyslel, bych nejraději zlíbala.

Nemohla jsem se na hodinu pořádně soustředit. Vždyť měl každou chvíli dorazit. Kluk, který ze mě udělá hvězdu. Nemohla jsem se dočkat. Konečně budu populární a třeba se zlepší i to omdlívání při referátech. Tužku jsem si namotávala do vlasů jako v romantických filmech a zasněně sledovala výklad. Ani jsem nevěděla, co máme za hodinu. Jindy bych si zuřivě zapisovala, ale dnes bylo mým jediným úkolem čekání.

„Vás to, Aničko, nezajímá?" probudil mě najednou hlas učitelky.

Zrudla jsem jako rajče a v duchu si nadávala, že jsem se nechala chytit při činu. Ještě, že mi aspoň na lavici neležel vytažený bloček, do kterého jsem celý večer zkoušela kreslit srdíčko já a nový kluk. To by byl teprve trapas roku. Určitě by jí nedošlo, že myslím nového kluka, který se zatím neuráčil ani přijít.

„Ehm... zajímá, paní učitelko. Jen jsem se zamyslela," zablekotal můj tichý hlásek a samozřejmě se na mě musela otočit celá třída, aby jim náhodou něco neuniklo.

To prostě nemohli chvíli počkat, než jim bude třídní zase věnovat pozornost. Zrudnutí přidalo na síle při tolika pohledech.

„Omlouvám se," dodala jsem a doufala, že tím to skončí. Do konce hodiny budu psát jako drak. Hlavně, ať mi nikdo nevěnuje pozornost.

Konečně přikývla a dala mi pokoj. Pro jistotu jsem vytáhla sešit a do rukou vzala tužku. Dokonce se mi povedlo zaposlouchat se do výkladu. Pokrok. Musím se soustředit, než přijde ON.

Když první hodina skončila, skoro jsem nemohla uvěřit tomu, že nepřišel. Copak někdo chodí do nové školy na druhou hodinu? Ne, měl přijít na první! Moje nervy byly napjaté k prasknutí. V každém dívčím románu chlapce přivedl ředitel během první hodiny, tak co se sakra děje?

O přestávce jsem zapadla na záchody a rychle projížděla poslední dívčí román, ale dobře jsem věděla, že tam nic nenajdu. Situace, ve které jsem byla, se zdála jiná než v knize, a to mi bylo jasné už předtím. Vždyť jsem ji přečetla včera.

Z úst mi vyšel povzdech.

„Dneska přijde! Všichni od Lucky slyšeli, že přijde a já byla přesně tak nenápadná a nesmělá, jak mám být," uklidňovala jsem se a rázem se mi na tváři znovu rozehrál úsměv. Nemusí přece přijít hned. Třeba až za chvíli.

****

Když chodíte se sourozencem do jedné školy, je to opravdu na nic, pomyslela jsem si, když na mě Matěj zařval přes půl chodby: „Aničko!"

Měla jsem, co dělat, abych se nepropadla hanbou, protože všechny pohledy se obrátily na mého idiotského bratra, který se s míčem v ruce hnal ke mně. To jsem si nezasloužila. Copak neví, že jsem si tu vybudovala naprostou neexistující identitu, a že si mě nikdo nevšímá a já jich? To musí všechno pokazit? S povzdechem a rudá až po konečky vlasů jsem na toho blbečka počkala.

„Co chceš?" zasyčela jsem na něj, když se přede mnou zastavil.

Matěj si dál hrál s míčem, když spustil: „Chtěl jsem vědět, jak to jde s tvým klukem, ségra!"

Nevěřícně jsem na něj zůstala hledět.

„Co ti je po tom? Vždyť ses mi akorát smál!" odsekla jsem rozčíleně a doufala, že bratr nezakřikne moje nadcházející štěstí.

Až spolu budeme chodit, tak bude bratříček jen lapat po dechu a závidět. On totiž zatím ani pořádně neví, jak holky vypadají. Natož, aby se o něj nějaká třeba jen otřela. Na fotbalovou kariéru je zatím lákat nemůže.

„Nemusíš to tu snad takhle vykřikovat. Navíc včera ses mi akorát smál. Proč bych ti měla něco říkat, když mi kazíš moji identitu neviditelnosti. Zrovna jsi mě ztrapnil!"

„Ptám se proto, abych se právě nasmál ještě víc. S tebou se vždycky pobavím," zakřenil se a jen těsně uhnul před mou fackou.

Prostě vymaštěnec! A to je prosím můj bratr. Vůbec nechápu, jak my dva můžeme být příbuzní! Vždyť jsme tak rozdílní! Já intelektuálka, velmi vzdělaná a on... Kdo ví!

„Tobě už nic neřeknu!" odsekla jsem rozčíleně do morku kostí uražena.

„Ale máma mi to řekne," odvětil s tím svým pubertálním úsměvem a zadribloval si s míčem jako velký sportovec.

Což o to, kdyby mu to šlo, tak by to nebyl žádný problém, ale ten blb s ním pořád neuměl i přes tréninky, které již absolvoval. Takže míč hodil velkou silou, a ten ho trefil přímou ranou do nosu.

Ten pohled, který následoval po jeho šokujícím výkonu, stál rozhodně za to. V první chvíli můj drahý bratříček nejspíš netušil, jestli si náhodou nevystřelil mozek z hlavy, protože se mu na tváři usadil šokovaný výraz. Vzápětí však ustoupil šok a on začal bolestivě naříkat. To už jsem se ovšem pobaveně rozesmála, zatímco můj bratříček se držel za nos a s bolestí nadával.

„Nesměj se! Pomoz mi! Umírám!" skuhral opřený o zeď.

To mě rozesmálo ještě víc.

„Prosím tě! Na zlomený nos se neumírá," začala jsem ho uklidňovat, když jsem se dost vynasmála.

„Fakt ne?" otázal se nejistě, ale dál se za něj držel. Bolest očividně jen tak neodezněla.

Poplácala jsem ho po zádech, a protože zazvonilo, dodala jsem: „Zeptej se třídní. Když tak mamce vyřídím, že jsi mi daroval celý svůj pokoj. Jsi grant, brácho. Čau."

Načež jsem se rozeběhla do třídy a za mnou se nesly jeho nadávky.