Následovačka dívčích románů

5.kapitola

 Očividně toho nepochopil víc, další den si totiž přesedl. To bylo moc! Málem jsem se rozplakala, když ke mně vyšoupli Magdu, kamarádku Lucky. Ti bídáci! Oni snad vůbec nečtou. Měl se zamilovat do mě, a ne si přesednout ke krásce třídy.

Když jsem si představila, jak jsem doma mamce líčila, že to jde bez problémů přesně podle románů, zmocnila se mě hrůza. Vůbec to tak nejde. Myslela jsem si, že včera byl prostě jen špatný den. Jenže se zdálo, že dneska je ještě horší.

Rychle jsem vzpomínala na svou sbírku dívčích románů a dumala, ve kterém bylo, že by si vysněný kluk přesedl k jiné. Ale ať moje mysl dumala sebevíc, nikde nic nenašla! To není možné. Nemůžu být přece ojedinělý případ.

Jsem tichá a neviditelná. Tak co se sakra děje? Proč se ještě nezamiloval? V každém románu to bylo jasně napsané. A mělo se to stát včera. Nejdéle dneska. Jenže jak se to asi stane, když sedí jinde? Proč já to jen nemám lehký?

Bylo jasné, že jsem něco udělala špatně. Nejspíš se mi podařilo nějak vybočit z běhu dívčích románů. Budu si je muset všechny přečíst znovu. Pravděpodobně jsem nějakou pasáž už zapomněla. Nějakou hodně významnou! Jistě, to bude ono. Jsme si souzeni, to se pozná. A jen co zjistím, kde jsem udělala botu, všechno bude zase v pořádku.

Měla jsem to jasně naplánované. Hned po škole do knihovny a půjčit si všechny dívčí romány.

No... můj plán byl převálcovaný jiným, a to maminčiným. Jen co jsem kolem ní proběhla, abych sebrala průkazku a zase zmizela, postavila se mi do cesty a informovala mě o něm.

„Dneska má Matěj zápas. Pojedeme ho podpořit," oznámila mi celá nadšená a nejspíš očekávala, že začnu radostí skákat do stropu. Nezačala jsem. Místo toho mé podvědomí zasténalo zoufalstvím, když vidělo její úsměv. Bylo jasné, že se z toho programu nevykroutím, ale aspoň jsem to zkusila.

„Potřebuju do knihovny," zaprotestovat tedy bylo dílem okamžiku, ale bylo mi to houby platné.

Přesně jak jsem předpokládala. Maminka konstatovala, že tam můžu kdykoliv, ale bratra můžu podpořit jen občas. Vždyť je fotbalista. Jednou může být slavný. Úplně jsem ji slyšela. Tahle slova totiž opakovala buď ona nebo táta pokaždé, když jsme jeli toho našeho ňoumu podpořit. Já na to měla teda jiný názor, ale ten se nikdy nesetkal s pochopením.

„Mami, je to životně důležité! Matěj se stejně ani netrefí do míče."

Avšak místo toho, aby mě podpořila, vynadala mi, že jsem na bratra hnusná. Neuvěřitelné! Já tu zažívám zkázu svého života a nikoho to nezajímá. Jak typické.

Přednější je samozřejmě Matěj, protože sportuje. Rodiče totiž chtěli mít z dětí sportovce, a tak bratra zuřivě podporovali v jeho neúspěšné kariéře a z každé maličkosti byli nadšení. On jim plnil sen, zatímco já jsem se moc nevydařila. Sport mi nic neříkal a knihy zase nic neříkaly jim.

Když se doma vzápětí ukázal táta, který se zase jednou vrátil ze služební cesty, aby se podíval, zda pořád žijeme na stejné adrese, zaútočila jsem na něj. Jenže se chtěl očividně zavděčit mamce, jelikož se mu práce prodloužila ze sedmi dnů na čtrnáct, a tak s ní držel basu.

„Do knihovny můžeš jít další dny," uklidňoval mě a vypadal, že se modlí, abych dala pokoj.

Nikdy neměl rád spory. Všechno u nás musela řešit maminka, protože tatínek se vždy pakoval daleko od nás. Někam, kde se nikdo nehádal a nechtěl po něm rozhřešení. Hleděl na mě prosebně, ale já dělala, že ten pohled nevidím. A jelikož jsem se dál tvářila dost nakrknutě, zašel tak daleko, že mě chtěl uplácet, abych nedělala vlny.