Následovačka dívčích románů

15. kapitola

Nikdy mi tak úplně nedošlo, že nemůžu na záchodě zůstat věčně. Vlastně jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela. Samozřejmě jsem nepočítala ten puch, nebo snad akutní nedostatek tak potřebného materiálu jako byl toaletní papír.

Jenže zvonění od nepaměti znamenalo, že je čas odejít ze záchodů. No... to jsem jaksi nestihla a hodina už byla v plném proudu a přijít pozdě? S rudýma očima, aby to někdo poznal? Nikdy! To bych se radši propadla hanbou. Uměla jsem si dokonale představit ty pohledy, které by po mém příchodu následovaly...

Takže jsem tvrdla na záchodě. Jak romantické. Jak stupidní.

Naštěstí mi čas krátil velmi důležitý úkol, a to vymyšlení výmluvy pro mamku, proč vlastně potřebuju omluvenku, když jsem ve škole byla?

„No víš, mami, prostě si mě na té hodině nevšimli, a tak mě zapsali, i když jsem se hlásila," prohlásila jsem a tvářila se kajícně.

Výmluv jsem v hlavě měla opravdu hodně. Nápady mi létaly hlavou. Jeden horší než druhý. Když já vždycky byla tak pravdomluvná. Nerada jsem lhala. Mamka to totiž většinou poznala a pak nebyly žádné kamarádské sedánky.

Po nějaké době jsem rozhodně vstala a začala přecházet sem a tam, jak jsem nemohla vydržet sedět.

Další fáze byla, že jsem brečela na záchodové míse a sváděla svoji nepřítomnost na hodině na učitele.

Nakonec jsem se dostala do jakéhosi transu, kdy mi bylo všechno jedno. Tak budu mít neomluvenou hodinu! No a co? Ani brečet se mi už nechtělo a rozhodně to nebylo tím, že mi nezbyl žádný kapesník. Nechtělo se mi naprosto nic.

Zrovna jsem se odhodlávala opustit záchod, abych neměla neomluvenou i druhou hodinu. Opatrně jsem vykoukla z kabinky a zkontrolovala situaci. Nepotřebovala jsem dneska ještě někoho potkat...

Samozřejmě, že tam nikdo nebyl. To bych přece musela vědět.

Na okamžik jsem se na sebe podívala do zrcadla. A no, musela jsem konstatovat, že už jsem párkrát opravdu vypadala líp. Moje jindy jen naoko zacuchané vlasy byly doopravdy zacuchané a oči byly rudé od pláče. Mohlo se mi ovšem ulevit, protože jsem se nemalovala, a tak jsem nevypadala úplně jako zombie.

Moje neschopnost namalovat si oči se v této situaci opravdu hodila. Vždycky, když jsem si chtěla udělat linky na oči, jsem si černou tužkou akorát vypíchla oko a své pokusy jsem musela vzdát, abych neoslepla úplně. Stačilo, že jsem měla brýle. Nosit třeba ještě pásku přes oko by mé image rozhodně nepřidalo.

Než jsem se však mohla rozebrat ještě víc zevrubně, ozvaly se hlasy a k mé hrůze se přímo před mým paralyzovaným pohledem pohnula klika.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo. Někdo sem šel. V hodině! Bez dalšího přemýšlení či nadávání jsem zapadla na místo, kde jsem strávila dosavadní chvíle a rychle zamkla.

„Hej, vole, zavřeme ho sem."

„To bude prča."

„Jen ať ho pak najdou ty pištící slepice. To bude mít ostudu jako řemen."

„Tohle se stává těm, co se vysmívají elitě!"

S hrůzou jsem seděla na míse a nevěřícně poslouchala rozdováděné hlasy kluků. Kluci? Sakra, co dělají na holčičím záchodě? Zbláznili se? To si neumějí zkontrolovat štítky?

„Nechte mě, idioti!" ozval se další hlas, který nezněl rozdováděně, ale spíš naštvaně a pěkně udýchaně.

„Ale, ptáček má zobáček. Zmlkni. Neměl sis s námi zahrávat. Kdyby ses neochomýtal kolem Evy, nic by se nestalo."