Následovačka dívčích románů

22. kapitola

Když jsem vešla na chodbu školy, musela jsem se zhluboka nadechnout. Dodat si odvahy a přestat se schovávat ve stínu. Už ne. Musela jsem se aspoň pokusit dát šanci „viditelné" Aničce. Bylo načase skončit se schováváním za dívčími romány a radování se ze zavřených dveří.

I když ty mě obzvlášť vždycky potěšily. Bylo úžasné sledovat, jak vás ovanul vzduch, než se definitivně zavřely přímo před vaším nosem...

Ne! Nic takového. Přestaň myslet na blbosti, okřikla jsem se v duchu. Dokončila jsem hustě důležitý výdech a podívala se na chodbu jinýma bedlivějšíma očima. Přestala jsem sledovat jen nejrychlejší cestu do třídy. Naopak jsem se rozhlédla...

A byla jsem překvapená tím, co vidím. Nikdy předtím jsem si nevšimla nástěnky, kde byly výkresy talentovaných žáků, nebo že je tu tolik lidí hned po ránu.

Byla jsem vždycky ve své románové bublině, že jsem najednou nevěděla, jak se chovat. Nemohla jsem se jen tak změnit, což také dokazovala moje přetrvávající závislost na dívčích románech. Jeden totiž přímo v tuto chvíli ležel v mém batohu.

Prostě jsem nedokázala říct ne. On mě tak prosil, škemral, vyhrožoval, až jsem povolila. Vždyť jsme spolu strávili tolik času, to nešlo jen tak zapomenout, nebo snad přestat vnímat jejich rady. Prostě ne. I přes moji naprostou, dokonalou a usilovnou snahu to nešlo...

Přesto v mém myšlené proběhla změna. Už jsem nebyla vázaná jen na svoje bible. Kousek mé duše toužil po tom, abych už nebyla neviditelná pro své okolí. Chtěla jsem, aby si někdo pamatoval, že na tuhle školu chodila Anička. Ta holka s rovnátky, brýlemi, a hlavně optimistickou myslí. Vždyť mě tu nikdo pořádně neznal. I učitelé moji osobu neměli mezi známými firmami, takže jen tušili, že je to ta tichá holka, která sedí vzadu, ale víc nic. Nevěděli, že miluje čtení knih, ani jak ráda rozpráví sama se sebou.

Po příhodě s bratrem jsem toužila po něčem víc. Aspoň jsem to chtěla zkusit. Zkusit se stát viditelnou pro ostatní. Přestat se před nimi skrývat za pláštěm dívčích románů. Toužila jsem pohlédnout za tu zeď, kterou jsem kolem sebe vystavěla. Možná to bez bubliny bezpečí také půjde. Jenže jsem to nemohla zjistit jinak než tím, že se zkusím zařadit mezi ostatní.

Proto jsem se rozhodla to vyzkoušet. S velkou dávkou optimismu jsem se pomalu rozešla a téměř násilím se mi povedlo odlepit zrak od podlahy.

Začala jsem se opravdu dívat kolem sebe. Nebrala jsem studenty kolem sebe jen jako stíny, ale jako opravdové živé postavy, kterým jsem musela věnovat pozornost. Jindy jsem jen proletěla s hlavou v oblacích. Tento den ne. Dnes jsem se snažila zapadnout. Opravdu jsem byla odhodlaná se pokusit v mezích rozumné míry změnit.

V duchu jsem to viděla v živých barvách. Jak mě budou lidé zdravit a mávat na mě. Jak to bývá ve filmech. Nemohlo být těžké zapadnout, když člověk chce...

No, asi to těžké bylo. Aspoň pro mě.

Měla bych se už pomalu poučit, že se mi nic nedaří, a ne dát vždycky na ten svůj optimismus. Jakmile jsem se totiž na někoho podívala z očí do očí a on mi pohled vrátil, vykolejilo mě to na nejvyšší míru. Očividně jsem něco takového nečekala, protože moje mysl zaječela sos a já jsem se šokem přerazila a div jsem nespadla na zem. Musela jsem se přidržet zdi a neuniklo mi, jak holka, která mi pohled oplatila, zavrtěla hlavou, nejspíš nad mou nemožností. Moc jsem se nepředvedla, když jsem se držela zdi, abych opravdu nesletěla.

Můj pohled se znovu vrátil k zemi. Tam měl jistotu, že na žádný jiný nenarazí. Zhluboka jsem dýchala. Musela jsem se uklidnit. Nebylo to tak lehké, jak se zdálo v mých růžových představách, což by mě možná po těch ranách osudu už nemělo překvapovat.