Následovačka dívčích románů

25. kapitola

Nikdy by mě nenapadlo, co s mým životem může udělat přátelství. Bylo to naprosto úžasný. Můj optimismus znovu zazářil v plné síle. Bolest ze ztráty románů a kluka se schovala pod vlnu nadšení. Nemohla jsem si pomoc, byla jsem naplněná radostí.

Jasně, pořád zůstávalo moje menší šílenství. Sny o dívčích knihách, nebo nutkání sebou jeden z nich nosit. Dvakrát jsem ho vyndala, ale klidně jsem zase přiklusala domů, abych ho tam narvala.

Prostě je nešlo jen tak odhodit.

Ale snaha byla. Už jsem se začínala chovat normálněji. No... jak jen to šlo. Ve škole jsem zase napnula všechny síly a snažila se dohnat, co jsem zanedbala. Co si budeme povídat, už to bylo potřeba, jestli jsem nechtěla, aby mě maminka vydědila, kdyby zjistila, že jedna málem neomluvená hodina není jediný problém.

Nejlepší na tom všem však bylo, že o přestávce jsem už nemusela utíkat na záchod. Ne, to na mě čekala na chodbě Káťa a opravdu jsme se spolu bavily, smály a pomlouvaly učitele. Jistě, nenakecala jsem toho tolik, co ona. Ovšem něco ze mě vždycky vypadlo.

Měla jsem vlastní skupinku, kterou jsme tvořily my dvě a skvěle jsme se bavily. Nestála jsem tam sama jako dřív. Už ne. Něco se změnilo. I ve mně. Když jsem pozorovala při hodině Honzu, který se bavil s Luckou, nebolelo to tolik, jako dřív.

Jako kdyby něco odplouvalo.

Moje závislost na románech mě však stále pronásledovala. Co si budeme povídat, ty romány měly celkem výdrž, a tak jsem se rozhodla seznámit svou kámošku s tímto menším problémkem.

Proto jsem se jí svěřila s tím, jak jsem žrala dívčí romány, tak trochu se na nich stala závislou a trošku jsem stále byla. Kupodivu se nezačala dusit smíchy hned, ale až za pět minut, kdy moje sdělení plně zpracovala.

Sice jsem to čekala, ale přesto mě to rozčílilo. Přece to zase tak vtipné nebylo. Naopak to byla vážná věc, honilo se mi hlavou, když jsem ji sledovala, jak div nepadá ze schodů.

Jenže moje kamarádka nezůstala jen u smíchu, i když ten trval pěkně dlouho, a rozhodla se mi pomoci.

Moje „duševní" nemoc ji totiž fascinovala, a tak mě z ní hodlala vyléčit. Proto moji maličkost nejdřív pěkně dlouho vyslýchala a zajímal ji každý detail, co jsem udělala společně s dívčími romány a pak si všechno nechala projít hlavou.

Její vážný výraz k ní vůbec neseděl. Vypadala jako nějaký psycholog.

To horší však teprve přišlo. Další den mi totiž sprostě ukradla můj dívčí román, který mě doprovázel do školy a někam ho schovala. Jako šílená jsem se to z ní snažila dostat, ale ona neuhnula. Nevrátila mi ho.

„Je to pro tvé dobro!"

„Ale to nejde tak rychle," bránila jsem se, zatímco moje závislácká část mysli ječela: „Tak to z ní dostaň! Tohle přece nejde!"

„Ne. Nepotřebuješ ho," dostalo se mi na to nevzrušené odpovědi.

To je opravdu ohromné, ale jí nikdo v hlavě hystericky neječí, zlobila jsem se. Jenže Káťa nepovolila. Nechtěla mi ho vrátit, ani když jsem ji prosila, zuřila nebo vyhrožovala. Byla neoblomná.

Bez knížky v batohu jsem se cítila ještě víc nejistě a rozpačitě. Jenže tímhle neskončila, to byl jen první krok k mé záchraně.

Hodlala mi totiž vzít všechny dívčí romány.

„Potřebuješ se zbavit jejich vlivu! Když na ně budeš pořád koukat, může se stát, že se brzo zase vrátíš do starých kolejí," poučovala mě, když mi sdělila svůj psychologický výsledek, že se zachráním jedině, když jí je dám všechny.