Depth ~ HG

~ 1. ~

Tma.

Ticho.

Uklidňující ticho!

Žádný křik.

Nic.

Najednou se v černé nicotě objevily hlasy. Bylo to spíš jako postupně se prosakující voda skrz hlínu až k samotným kořenům stromů. Nejdřív to všechno působilo jako z dálky, z převeliké dálky. Jakoby stála u jezera a po hladině k ní doplouvaly odrazy oněch hlasů. Vedly rozhovor, hlasitý a urgentní. Vytušila to z té nepřeslechnutelné naléhavosti v jejich hlasech. Zvuky se stále přibližovaly, už by stačila pouhá setina vteřiny na to, aby bylo rozumět o čem tak horlivě diskutují.

Najednou však jako by se svět kolem ní přetočil o 90° a ona padala. Nevnímala nic jiného než nekonečný pád do toho ohlušujícího ticha. Hlasy se jí okamžitě vzdálily a během několika sekund už nebyly v doslechu vůbec. Rychlým pádem se stále přibližovala k ohnivě zářící trhlině, ze které stoupal až neskutečný žár. Ze začátku jen příjemně rozehříval její zimou zkřehlé tělo, ale po několika vteřinách se příjemné teplo začalo měnit v dusivé parno. O dalších pár chvil později se již nedal žár nazvat ani nepříjemným, pálení ohnivé trhliny bylo nesnesitelné a nekonečně se stupňující. Stále se zdálo horší a horší, ukončení muk se však zatím drželo z dohledu. Žár ji spaloval natolik, že měla pocit jakoby se její tělo měnilo v jediný uhel. Černý a vyprahlý, stejně jako místo, ze kterého padala. Nezmohla se na nic jiného než na křik. Uši drásající, zoufale bolestný ryk.

~

Hermiona prudce otevřela oči. Vzápětí se posadila a jediné na co se zmohla bylo, že seděla na posteli s ústy stále otevřenými v bolestném výkřiku. Hlas jí naneštěstí selhal, takže v podstatě jen seděla na posteli s bradou takřka u kolen a vyděšeně zírala před sebe. Trvalo jí pěkných pár vteřin než si uvědomila, kde vlastně je, nebo co se stalo. Dolní čelist se opět vrátila na své obvyklé místo, ke své sestře horní čelisti a plna obav se kolem sebe rozhlédla. Parvati se krčila u pelesti a Levandule jen zaraženě klečela ve své posteli, která byla hned vedle té její. Obě na ni vyděšeně zíraly, ale ani jedna se neodhodlala vydat jedinou hlásku.

"Co - co se stalo?" vysoukala ze sebe stěží Hermiona.
"Hermiono, jsi v pořádku?" otázala se nedůvěřivě Parvati. Levandule na rozdíl od ní, už alespoň jednou do minuty zamrkala.

"Já ano, ale vy vypadáte jakobyste spatřily baziliška!" snažila se odlehčit situaci, ale stále bylo ticho. Zaplavil ji strach.

"Proč na mně tak koukáte?!" zkusila to znovu.
"Hrozně jsi křičela, strašně jsi nás vylekala. Vážně jsi v pořádku?" shlížela na ní stále Parvati.

'Tak fajn...' rezignovala Hermiona.

"Je mi opravdu dobře, měla jsem jen špatný sen. Kolik je vůbec hodin?" změnila obratně téma.
"Čtyři ráno." rozmrzla z ničeho nic dokonce i Levandule.
"No, můžete tady klidně stát až do rána, ale doufám, že mně omluvíte když si dojdu do sprchy. Jsem jako bych vylezla z rybníka." pronesla, když se soukala z vlhké postele. Dívky si jen vyměnily ustrašené pohledy. Když zůstala i tahle věta bez odezvy protáhla se Hermiona kolem Parvati, aby mohla projít do koupelny. Když za sebou zavírala dveře zaslechla tlumené hlasy.
"Myslíš, že je posedlá?" šeptala Parvati div se u toho nezalkla. Víc Hermiona slyšet nepotřebovala a tak jen tiše dovřela dveře.
Sama stále nechápala co se vlastně stalo. Ponořená v myšlenkách si stahovala tričko, když jí příšerně zabolelo levé předloktí. Jindy jemná látka jí najednou způsobovala přímo agonickou bolest. Polkla nadávku a sykla. Bolest byla tak ohromná, že se jí zatmělo před očima. Kdyby se rukou nezachytila umyvadla, pravděpodobně by se skácela k zemi. Chvíli trvalo než se do jejího pohledu vrátilo světlo a všechny barvy.