Depth ~ HG

~ 18. ~

Knihovna byla opět zcela vylidněná. Ticho v ní bylo tak hlasité, že by snad dokázalo rušit i případné studenty nad knihami. U jednoho ze stolů seděly ponořeny do knih dvě dívky. Rudovlasé děvče mělo v ruce knihu, která ukazovala několik tisíc kouzelných tvorů, spolu s jejich základním popisem, zajímavostmi a občasnou lehkou historií. Hnědovlasé děvče mělo o něco starší knihu s drobně popsanými listy. Jednalo se o knihu od jednoho z nejznámějších tvorologů 12. století. Dopodrobna popsal životy těch nejméně známých tvorů. Jako prvnímu čaroději se mu podařilo přiblížit ke Kerberskému psovi a zdokumentovat jeho život. Hermiona měla právě otevřenou stranu 641, kde se o téhle obludě dopodrobna rozepisoval.

"Kerberského psa, je téměř nemožné mechanicky poranit. Jeho kůže má tloušťku jednoho palce, čímž se stává téměř neprobodnutelnou. Jeho krev lze velice snadno identifikovat - černá, vazká tekutina, kterou si nelze s ničím zaměnit." povzdechla si Hermiona nad další stránkou.

"Kerberský pes? To je Chloupek ne?" zvedla Ginny obočí, ale očima stále projížděla popsané linky. Hermiona unaveně kývla hlavou.

"Kolik je vůbec hodin?" zívla na celé kolo.

"Třičtvtě na osm." vyklonila se Ginny od stolu, aby dohlédla na hodiny visící na jedné ze stěn.

"Třičtvrtě, co?!" probrala se Hermiona z limbu. Ginny k ní jen zvedla udivený pohled.

"Ginny, je mi to strašně líto, ale slíbila jsem, že budu v osm někde jinde!" zvedala se spěšně Hermiona a popadla obrovskou bichly, kterou nestihla dočíst.

"Počkej, kam musíš?" rozhodila Ginny rukama a pobaveně pozorovala panikařící Hermionu.

"Vysvětlím ti to, slibuju! Já fakt musím!" křikla, když se v poloběhu prohnala okolo zbylých stolů a zmizela Ginny z dohledu za prvním regálem s nezařazenými knihami.

V rekordním čase doběhla do Nebelvírské věže, kde na sebe hodila černé kalhoty a volný béžový svetr, který jí neustále padal přes rameno. Knihu zahodila na postel a s hůlkou v kapse uháněla chodbami bradavického hradu. Když dorazila k mohutným tmavým dveřím, měla ke své úlevě, ještě dvě minuty na to, popadnout dech. Sklepení bylo chladné a ve vzduchu byla cítit vlhkost. Kamenná zeď, o kterou byla opřená zády, ji příjemně chladila. Po několika doušcích odpoledního vzduchu se jí dech vrátil natolik, že už nedýchala, jako buldok. Váhavě zvedla ruku a ohnutým prostředníčkem zaklepala na dveře. Když se jí vybavily události z posledně, co tohle místo navštívila, zmocnila se jí nervozita.
'Nádech, výdech. Nádech, výdech.' opakovala si v duchu. Ruku, těžkou jako kamení, opět spustila podél těla.

„Vstupte." ozvala se mdlá odpověď. Hermiona se naposledy odevzdaně nadechla a zatlačila do dveří.

„Slečna Grangerová, jaká čest." poznamenal bez výrazu profesor Snape, který seděl pohodlně usazen ve svém křesle a před sebou měl položenou hromádku opravovaných esejí. Hermiona letmo zkontrolovala hodinky, aby se ujistila, zda jde opravdu přesně na čas. Vše se zdálo bezchybné. Přesně ve chvíli, kdy se Hermiony zmocnil nepříjemný pocit ohledně možnosti špatně srovnaných hodinek, z myšlenek ji vytrhl zvuk klepání. Bez přemýšlení se ohlédla ke dveřím, od kterých ovšem zvuk nepřicházel. Po vteřinovém přezkoumání situace si uvědomila, že se ťukání ozývá od okna nad profesorovým stolem. Aniž by uhnul pohledem, mávl hůlkou a okno se rozletělo. Na opěradlo se snesl obrovský černý stín. S takřka neslyšným zašelestěním peří uhelně černá sova usedla na opěradlo židle. V černém zobáku svírala dopis, který byl zapečetěn zářivě rudou pečetí. Předala dopis, krátce se zahleděna na hnědovlásku a v otevřeném okně opět zmizela jako stín. Hermiona užasle sledovala okno, kterým sova odletěla.