Depth ~ HG

~ 15. ~

"Hermiono! Tak ráda tě zase  vidím." usmála se hnědovlasá žena hřejivě. Hermioně jakoby se v krku zasekl knedlík.

"Maminko!" zasípala a po tvářích se jí začaly valit slzy štěstí. Stála před ní tak skutečná, plná života. Vpadla jí do náruče a užívala si ten chvilkový pocit absolutního bezpečí.

"Zůstaneme navždy spolu!"  zašeptala maminka sladkým hlasem, který byl jako odlitkem sladkých řečiček profesorky Umbridgeové. Hermiona si toho snažila nevšímat.

"Nezůstaneme." zavrtěla hlavou a tentokrát se jí po tvářích valily slzy smutku. Najednou se maminka odtáhla a podívala se na svou dceru káravým pohledem.

"A proč? Jen řekni proč!" zvýšila hlas.
"Umřela jsi." zaštkala tiše.
"Lžeš!" zakřičela rozčíleně.
"Ne." odpověděla klidně a tiše se skloněnou hlavou.
"Jen mi pověz pravdu! Řekni jak je to doopravdy!" zaječela na ní znovu.
"Ne!" řekla nyní důrazným hlasem, se stále sklopeným pohledem aby se mamince nemusela dívat do očí.

"A proč? Proč nechceš říct, že jsi mě nechala umřít?" zašklebila se na ní maminka.
"To není pravda. Byla to nehoda, obrovská nehoda." rozbrečela se znovu a připadala si jako všichni ti dospělí, kterých se kdy ptala, co se s maminkou stalo.

"Nechala jsi mě tam. A pamatuješ si proč?" nepřestávala vyjmenovávat, což Hermioně způsobovalo neskutečnou bolest.

"Už dost!" zaječela zoufale.
"Zlobila jsi se, tak jsi mě nechala jít samotnou. Kdo mohl tušit, že to tak dopadne co? Že uraženost malé holky způsobí smrt její matky! Nemáš právo žít!" vykřikla a Hermiona se jí uslzenýma očima podívala do tváře. Její oči zrudly a upřeně ji propalovali pohledem. Najednou se z maminky stala čtyřnohá obluda, s hadí hlavou a dlouhým šupinatým ocasem. Oči jí rudě plály a rozeklaný jazyk se každou chvíli se zatřepotáním vytlačil z velké tlamy. Hermiona se zoufale stočila do klubíčka a strach jí úplně ochromil. Po chvíli všechno ztichlo.

Příšera zmizela a místo ní teď před Hermionou stála postava. Měla růžový kostýmek a v krátkých vlasech černou sametovou mašličku.

"Slečno Grangerová?" zašeptala přesládle profesorka Umbridgeová. Hermiona k ní zvedla vyplašený pohled a k vlastnímu překvapení zjistila, že stojí před jakousi komisí.

"Slečno Hermiono Grangerová, byla jste shledána vinnou ve všech bodech obžaloby." zahřměl hluboký hlas nejvyššího soudce. Hermiona se poplašeně rozhlédla po přísedících. Síní se neslo tiché šeptání.

"Vražda, vrah, nestvůra."
"Zabila vlastní matku!" proplétalo se šepotem přes celou síň.

"To není pravda!" vykřikla a otočila se směrem k soudci.
"Ale ano je!" vykřikl Harry, který seděl na lavici pro svědky.
"I ty?" zašeptala zlomeně Hermiona.

"Nemáš právo žít!" vykřikla Umbridgeová. Když se Hermiona otočila jejím směrem, stála místo ní maminka a vrávorala na římse nad hořící  budovou. Bez váhání se k ní vrhla. Už natahovala ruku, aby maminku zachytila, když se těsně před její dlaní zhroutila po zádech do temné hořící propasti.

"Ne!" vyjekla Hermiona a natahovala ruku za křičící maminkou v slzách. Jí samotné opět tekly po tvářích potoky.

"Maminko!" křičela za ní. Její tělo se vztaženýma rukama se však propadlo přímo do rudých plamenů. Nejdříve jí vršky plamenů jen tak lehce olízly, následně ji však spolkly celou. Za uši drásajícího ryku se Hermiona odvrátila a zjistila, že nyní stojí v prázdné temné místnosti.