Depth ~ HG

~ 7. ~

Protrhla unavená víčka přesně ve chvíli, kdy do ložnice vstupovala Ginny. Mžouravě se na ní podívala a nespokojeně zamručela.

"Kolik je?" její hlas zněl jako by umírala.
"Sedm, musíme vstávat." zaskřehotala Ginny stejně rozespale. Hermiona se ze všech sil snažila udržet oči otevřené, ale vůbec jí nehodlaly poslouchat. Ginny mezitím přešla až k posteli a uvolněně sebou do ní pleskla tak, že napůl padala z postele a napůl zalehla Hermionu.

"To je moje postel!" zanaříkala Hermiona.
"Pšššt." přiložila si Ginny prst k rtům. Hermiona se pomalu a velice neochotně sunula ven z pod teplé peřiny. Všimla si, že má přes postel přehozené sako, které jí připomnělo příhodu z noci. Přiblble se při té vzpomínce usmála. 'Co - to - děláš!?' zvýrazňovala v duchu jednotlivá slova, aby si je co nejvíce vtlačila do hlavy. Aby se vyhla zvědavým otázkám, nyní spící Ginny, složila ho a vložila mezi své věci do kufru, který následně zavřela.

"Ginny!" zaburácela stále stejně rozespalým hlasem, jako před chvílí.
"Já nespím." bránila se s úsměvem.
"To vidím!" zasmála se nahlas a Ginny se začala zpomaleně zvedat do tureckého sedu. Uvědomila si, že jí nikdo neokřikuje, aby byla tiše. Levandule i Parvati v místnosti nebyly, což bylo dalším bodem, v příjemném ránu. Dnes však i přes tento fakt, příjemné nebylo. Hermiona si připadala jakoby ji někdo přejel parním válcem a Ginny, dle toho jak vypadala, se necítila moc odlišně. 

"Čekala jsem na tebe ve společence, ale usnula jsem. Bože! Tak špatně jsem se ještě nikdy nevyspala!" vykřikla zoufale. 

"Ginny budu muset jít. Víš..." větu nedokončila, jelikož nevěděla jak. Byla si vědoma, že Ron je její bratr, ale ona byla její nejlepší kamarádka - řekněme skoro-sestra.

"Hermiono, já to chápu. Podle tvého výrazu přesně vím nad čím přemýšlíš. Ano, já vím, že je to můj bratr, ale to co včera řekl je příšerné! Chci s ním o tom mluvit, protože myslím, že ty chtít nebudeš. A nevyčítám ti to! Jen nechci, aby měl pocit, že mu to prošlo bez povšimnutí. Mio, opravdu chápu, že se s ním po včerejším večeru nechceš vidět, sama bych se tak zachovala taky! A jako tvá nejlepší kamarádka tě přece nenechám jít na snídani samotnou." zazubila se na ni. Hermiona neměla slov, stála jako přikovaná a stále dokola si opakovala co Ginny řekla. Věděla, že je upřímná, starostlivá a neuvěřitelné hodná, ale tohle by nečekala ani od ní. Po chvíli se jí se slzami v očích vrhla kolem krku.

"Děkuju, Ginny!" zašeptala a snažila se nerozbrečet.
"Půjdu nahoru, upravím se a za chvíli pro tebe přijdu." řekla s širokým úsměvem a vyšla z pokoje. Hermiona zašla do koupelny, ale to co viděla v zrcadle nepřipomínalo člověka, ani v nejmenším. 'Že tě Ginny vůbec poznala!' odplivlo si podvědomí, které si evidentně opět vybavilo k čemu slouží sarkasmus. Pomocí všeho, co v taštičce s hygienou našla, se začala zkulturňovat. Nanesla na sebe dokonce lehkou vrstvu make-upu a použila tužku i řasenku, aby odpoutala pozornost od ospalých očí. Po celoobličejové rekonstrukci, se postavě v zrcadle začínalo dát říkat - 'něco jako člověk'.

Ginny už seděla na posteli a listovala knihou, kterou měla Hermiona položenou na nočním stolku.

"Můžeme?" usmála se na Ginny.
"Že se ptáš!" výskla vesele rudovláska a táhla Hermionu za ruku z pokoje. Kráčely spolu směrem k Velké síni, když se najednou Hermiona odhodlala a spustila.

"Ginny, víš myslím, že bude lepší, když to s tím Ronaldem necháš být. Je to..." vedla zamyšleně monolog.

"Tak s tím nepočítej!" křikla naštvaně Ginny.
"Ginny! Vážně si cením toho, že se za mě chceš postavit, ale je to tvůj bratr. Navíc to s tebou nemá nic společného, nechci aby..."