Depth ~ HG

~ 19 ~

~○~

Nepřítomně seděla v křesle a upřeně hleděla kamsi do prázdna. Až příliš  dobře chápal jak se cítí. Jaké je to ztratit někoho, koho milujete celým  svým srdcem. Mozek mu sice odporoval a odmítal přiznat, že by se snad  někdy něco podobného stalo, ovšem srdce vyhrávalo stále jednu a tu samou  bolestnou melodii. 'Lilly...' povzdechl si ve skrytu duše, kde se  bezvýznamný povzdech skrýt před sarkastickým podvědomím, jeho logickým  smýšlením a snad částečně dokonce i před ním samým.

"Slečno Grangerová?" pokusil se opatrně získat pozornost Hermiony,  která byla myšlenkami úplně někde jinde. Bezduše se na něho zadívala,  ale po chvíli opět odklonila zrak a zírala na něco jeho zraku skrytého.

"Slečno Grangerová,  sám dobře vím, jak mohou vzpomínky trýznit. Přesto se jim nesmíte  poddat. Nesmíte špatné momenty a vzpomínky pohřbít do hloubi duše, pak  je mnohem snazší je obrátit proti vám samotné. Musíte těmto věcem čelit  zpříma a musíte se s nimi vypořádat, jinak budete navěky otrokem své  vlastní mysli." mluvil na ni jemně, chlácholivě. Tolik nesnapovsky.  Jeho maska, jakoby se rozplynula. On sám to pomalu nevnímal. Jediné  čeho teď chtěl dosáhnout, bylo dostat tuhle zoufale zlomenou mladou  ženu, která mu až trýznivým způsobem připomínala tu, na kterou si již  dávno zakázal myslet, zpět do duševní rovnováhy.

Nezvládne to. Jako kdysi ona. Není to pro ni. Brumbál  neměl právo ji takhle zlomit. On sám, kdysi způsobil podobná muka,  podobné osobě. Nikdo nemá právo, nutit ji prožívat tohle. Jen málo kdo  má mysl natolik silnou, aby se dokázal poprat se svými nejhlubšími  vzpomínkami.

"Slečno Grangerová?"  pokoušel se jí opět vrátit do přítomnosti. Podívala se na něho těma  zoufale smutnýma oříškovýma očima a lehounce zakroutila hlavou.

"Je toho tolik." zašeptala.

~○~

Těžce dopadla do koženého křesla. Když se lehce rozkoukala s úlevou  zjistila, že se nachází zpátky v přítomnosti v chladném sklepení. Tahle  vzpomínka byla až příliš silná, než aby ji nechala odplout. V myšlenkách  se stále vracela do toho dne, kdy oknem do velké síně vletěla černá  sova s dopisem, který jí navždy změnil život. Nikdy nezapomene na pocit,  když jí do dlaní vklouzl černý dopis, jak se všichni z celé síně  snažili zjistit co se stalo. Ovšem, pro ně to byl jen další zajímavý  drb, ale Hermioně  to způsobovalo neskutečná muka. Trvalo věčnost, než se odhodlala do  obálky podívat, ještě delší věčnost než obsah obálky reálně pochopila a  do dnešního dne se jí s touto zprávou nepodařilo řádně vyrovnat. Snape tiše poklekl vedle ní. Vnímala ho jen stěží a velice okrajově. Jakoby se celý svět ponořil do černé mlhy.

"Slečno Grangerová?" promluvil jemným, hlubokým hlasem. Hermiona ho slyšela v pozadí, jakoby na ní mluvil z velké dálky. Obsah slov jí kompletně unikal.

"Slečno Grangerová,  sám dobře vím, jak mohou vzpomínky trýznit. Přesto se jim nesmíte  poddat. Nesmíte špatné momenty a vzpomínky pohřbít do hloubi duše, pak  je mnohem snazší je obrátit proti vám samotné. Musíte těmto věcem čelit  zpříma a musíte se s nimi vypořádat, jinak budete navěky otrokem své  vlastní mysli." pokračoval jemně. Ta slova, ten tón - vůbec jí to k  profesoru Nevrlému a Sarkastickému nesedělo. Jakoby k ní promlouval  někdo jiný. Jeho tvář byla uvolněná a černé onyxové oči zářily  upřímností.

"Slečno Grangerová." oslovil jí poněkud naléhavěji.

"Je toho tolik." zašeptala a ze všech sil se snažila nerozplakat. Musí  to zkusit znovu. Pokud to neudělá dnes, neudělá to už nikdy.