Depth ~ HG

~ 12. ~

Ruka svírající to nejcennější.

Dlaň, bílá jako labutí pírko, ve svém sevření věznila drobný zlatý přívěsek. Poklidně se pohupoval - sem a tam, a zase sem a tam - jako bezvládná paže mrtvého starce, jenž je odnášen na místo svého věčného odpočinku.

Zčistajasna byla všude tma.

Tma, kterou dusil ďábelský smích.

Ten odporný, uši rvoucí smích.

Najednou se Hermiona objevila na astronomické věži. Zády k ní, seděla černovlasá dívka. Nohy spuštěné přes okraj a tiše si něco pobrukovala. Hermiona se neodvážila promluvit. Z ničeho nic se dívka otočila a hbitě se dostala na nohy. Nyní si obě ženy stály tváří tvář. Dělilo je od sebe sotva několik centimetrů. Když se zadívala dívce do tváře, jejím tělem projela, jako ostrý nůž, vlna zděšení. Obličej dívky jí byl až příliš známý, aby ho nepoznala. Stála sama naproti sobě. Dívka měla kadeře rovné a černé jako havraní chmýří. Oči byly temné, onyxově černé a zaslepené nicotou. Dívka o pár kroků ustoupila a Hermiona spatřila druhou hlavní postavu, této noční můry. Byla příliš v šoku, než aby rozuměla co si ti dva mezi sebou říkají. Co ale zaslechla byla poslední věc, kterou by v životě chtěla vyslovit.

"Miluji tě Draco Malfoyi." usmála se dívka těsně před tím, než s Dracem spojila rty v nekonečném, vášnivém polibku.

"Tohle nejsem já! Tohle nemůžu být já! Ne, prosím. Takhle ne." Hermiona cítila jak jí oči začínají pálit pod tíhou slz, které se marně snažila nepustit ven. Horké slzy jí smáčeli tváře a ona jim nedokázala vzdorovat. Ještě něž se obraz rozplynul otočila se k ní dívka čelem a roztáhla rty k nehezkému, děsivému úsměvu.

"Tohle je tvá budoucnost. Braň se jak chceš. Čím dříve ji přijmeš, tím snazší to pro tebe bude." zašeptala jí dívka do ucha. Když se odtahovala všimla si Hermiona, že má na krku přívěsek. Maminky přívěsek. Její ztracený přívěsek. Poté už se všechno začalo rozplývat a sypat jako popel.

~

Svět začínal nabírat na barvách a vše co mezi slzami viděla byla černá silueta a vzdálený hlas, kterému nerozuměla. Prudce sebou cukla a z jejích tváří se stal vodopád.

"Takhle ne, prosím. Tohle já nechci, nemůžu... Takhle to přece neskončí!" naříkala mezi vzlyky, které ne a ne ubrat na síle. Stále před sebou viděla ty černé, prázdné oči. Její oči, bez veškerých emocí a citů. Oči, které byli mrtvé stejně jako jejich nositel.

"Slečno Grangerová!" probral jí hluboký hlas z jejího deliria. V tom se jí začínaly vracet vzpomínky. Pokoj, ředitelna, profesor Snape...proboha profesor Snape! Prudce se nadechla, což zapříčinilo, že další vzlyky byly nadobro potlačeny.

"Proboha." dostala ze sebe a potem zvlhlými prsty si prohrábla vlasy. Až teď si začínala uvědomovat co se kolem ní děje. Seděla v křesle za Snapovým stolem a vedle ní klečel i zmíněný profesor. Upíral na ní pohled, který by se snad dal popsat i jako starostlivý, ale tomu Hermiona nechtěla věřit.

"Proboha!" zopakovala znova a zlehka sebou cukla, protože opět začínala červenat. 'Teď ne, prosím.' zanaříkala v duchu.

"Slečno Grangerová, co jste viděla?!" naléhal profesor, kterému teď patřila veškerá její pozornost. I když pravděpodobně ne takovým způsobem, jakým by si v tuhle chvíli přál, je nutno říct, že Hermiona teď opravdu v hlavě nic jiného neměla. Nechápala, proč se k ní chová tak - tak přátelsky, starostlivě. Samozřejmě, je profesorem, tudíž je jeho povinností studentovi pomoct, ale pořád - je to Snape!