Depth ~ HG

~ 8. ~

Hermiona k ní s úsměvem vzhlédla, ale okamžitě se zarazila. Ginny měla zarudlé oči a po tvářích jí stékaly potoky slz.

"Proboha, co se stalo Ginny?!" křikla ustaraně a rozběhla se ke kamarádce, která si zakryla dlaněmi oči, zakroutila hlavou a sesunula se na podlahu. Hermioně se kamarádku podařilo sesbírat z podlahy a pomohla jí, aby se mohla posadit na pohovku. Sama si přisedla k ní a ustaraně na ní hleděla.

"My - jsme se rozešli." dostala ze sebe mezi vzlyky Ginny a vrhla se Hermioně kolem krku. Ta jí objetí opětovala a chvíli jen zamyšleně koukala.

"Je mi to tak líto, Ginny. Vážně jsem vám to přála." vysoukala ze sebe. Věděla, že cokoli by teď řekla Ginny stejně nepomůže, tak tam prostě jen v objetí seděly a nic neříkaly. Po určité době se Ginny uklidnila, alespoň natolik, že při každém nádechu nevzlykla. Teď jen smutně seděla a koukala před sebe.

"Víš, když jsi odešla, přisedl si ke mně a řekl, že si musíme promluvit. Řekl to tak vážně a chladně, až jsem dostala strach. Samozřejmě jsem souhlasila a tak začal vést předem nacvičený monolog o tom, jak nám to poslední dobou úplně neklapalo a že to samozřejmě není ve mně, ale v něm a no, znáš to. V tu chvíli mi bylo jasné, odkud vítr fouká, takže jsem ho příliš nevnímala. Snažila jsem se nerozbrečet, ale když svůj monolog zakončil tou očekávanou větou, nevydržela jsem to. Po tváři se mi začaly kutálet slzy a já věděla, že jediné co chci je jít pryč, někam daleko od něj. Dokonce jsem mu na to nebyla schopná ani odpovědět, prostě jsem jen kývla, zvedla se od stolu, vyběhla z Velké síně a doufala, že už tady budeš." vysvětlovala a občas si udělala delší pauzu, aby potlačila slzy.

"Vím, že ti to teď vůbec nepomůže, ale máš na lepšího! Ginny podívej se na sebe, jsi krásná, milá, dokážeš se vcítit, záleží ti na lidech, až potkáš toho pravýho, nic vás nerozdělí." usmála jsem se na ní a doufala, že jí to trošku povzbudí. Nad mými slovy se maličko pousmála, ale dál smutně hleděla do plamenů v krbu. 'Moc ti to nejde...' prsklo podvědomí po dlouhé době a já si zklamaně vzpomněla, že toho sarkastickýho zmetka mám. Ani mi nechyběl, když byl zticha.

"Máš pravdu, on mi za tohle nestojí. Budu v pořádku, jen to chce čas." usmála se o něco více a konečně odtrhla zrak od třepotavých plamínků.

"Půjdu se projít, potřebuju být sama." dodala bez výrazu, sklopila pohled a vydala se směrem ke vstupnímu obrazu.

"Nechceš, abych šla s tebou?" usmála se za ní Hermiona a snažila se neznít naléhavě.

"To je dobrý, opravdu." otočila se s lehkým úsměvem, který nepůsobil ani trochu věrohodně. Hermiona jen přikývla a sledovala jak Ginny opouští místnost. Opřela se o opěradlo a v klíně si rozložila knihu, ale neustále přemýšlela nad Ginny. Dělala si o ní starost. 'Jak ten tupec vůbec mohl! Působil tak zamilovaně a najednou z ničeho nic...' zastávala se kamarádky v duchu. Z přemýšlení jí vytrhlo až odklopení obrazu a vstup nějaké osoby, které Hermiona nevěnovala pozornost.

"Hermiono?" oslovil ji jemně černovlasý chlapec s nejistým pohledem.
"Harry, nevšimla jsem si tě." procedila polohlasem, aniž by k němu stočila pohled.
"Hermiono chtěl bych se omluvit! Měl jsem se tě zastat, ale v tu chvíli jsem úplně..." zhluboka se nadechl a nervózně se na Hermionu podíval upřímnýma, zelenýma kukadlama.

"To je dobrý Harry, už se nezlobím. Mír?" usmála se.
"Jsi úžasná Hermiono!" vydechl se značnou úlevou a chvíli na to skončil v Hermionině sevření.
"Nezajdeme za Hagridem? Strašně dlouho jsme za ním nebyli, neviděla jsem ho od začátku roku. Ani jste mi nikdo neřekl, že už se vrátil." pronesla, když ji Harry pustil.