Depth ~ HG

~ 11. ~

Pokoj vypadal jako po atomovém útoku. Jediná věc nebyla na svém místě. Ten kdo to udělal si musel dát opravdu záležet, takovýto chaos nenajdete snad ani na skládce odpadů. Existovat pravidlo, že nic nesmí být na svém místě, tento pokoj by jednoznačně vyhrál. 'Co to má znamenat?! Tohle přece...'

"Ne..." vydechla nahlas. Bylo jí do pláče. Tolika věcí, které nepůjdou opravit ani kouzlem a na cimpr campr. V tom si vzpomněla na úplně malinkou krabičku, zasunutou v levé spodní noze postele. Nejrychleji, jak přes rozházené věci dokázala se ke zmíněnému místu vrhla.

"Ne..." vydechla opět. Krabička i se šperkem z bílého zlata byla pryč.
"Musí tu někde být!" zanaříkala na hlas a snažila se bránit vzlykům. Byla to jediná památka po mamince. Pamatovala si to jako dnes. Uhlově černá sova a obálka stejně temné barvy. Nikdy se nikdo příliš nezajímal, jak požár vlastně vznikl. "Byla to veliká nehoda, neštěstí." opakovali všichni stále dokola. S postupem roku začaly slzy osychat a Hermiona se pomalu vrátila do svého původního života. Silnější než dřív a s nezaceleným šrámem na srdci se postavila budoucnosti čelem. Od té doby už bylo jen lépe. Vzpomínky na maminku neodcházely, ale čím dál tím více přestávaly bolet.

"Hermiono?!" ozval se hlas ze schodiště.
"Hermiono! Co je s tebou?" volala nasupeně Ginny.
"Hermiono, čekám na tebe už asi deset minut, co se..." Ginny vrazila do dveří, ale zůstala zmraženě stát s ústy dokořán.

"Pro Merilna! Co se tu stalo?! Jsi v pořádku?" přiskočila Ginny k hnědovlásce, která sklesle seděla u nohou postele. Jediné na co se zmohla bylo lehké zakývání hlavou.

"Co se tady stalo?" dívala se na ní stále překvapená rudovláska.
"Já nevím. Přišla jsem a... Někdo tu musel být! Nechápu to." kroutila hlavou rozhozeně.
"Napadá tě, kdo by to mohl udělat?"
"Ne, ale musím najít profesorkou McGonagallovou, abych to nahlásila. Proboha až se to dozví Parvati a Levandule, tak se pomátnou." zhrozila se Hermiona, ale myšlenkami stále zůstávala u zlatého fénixe, kterého musela najít. 'Třeba tu někde bude.' chlácholila sama sebe.

"Pojď, musíme za ní hned." zakývala hlavou Ginny. Ani jedna na nic nečekala a vystřelily ke dveřím rychleji než kulový blesk. Chvíli na to, když opět stály proti dveřím, které vedli do kabinetu profesorky McGonagallové se na sebe jen nervózně podívaly. Okamžitě se chodbou roznesl dunivý zvuk, způsobený Hermioninou rukou o dřevěné dveře. Nic. Po chvíli se rozhodla zaklepat znovu. Opět nic. V tom jí něco napadlo.

"Ginny, jdi se podívat, jestli není v učebně přeměňování, já se dojdu podívat do ředitelny." začala rozdávat pokyny.

"Jak se chceš dostat do ředitelny? Neznáme heslo, zapomnělas?" zamávala Ginny Hermioně rukou před očima, jakoby snad Hermiona usnula.

"Prostě mi věř a jdi!" ukončila dohady a na patě se otočila. Svižným krokem se vydala nejbližší možnou cestou k ředitelně. Neohlédla se, jestli ji Ginny poslechla. Bylo to v podstatě jedno, stejně nebude profesorka McGonagallová potřeba, jestli se o tom první dozví Brumbál. Toho dne už podruhé hleděla do kamenných očí chrliče. Nyní, ale ani na okamžik nezaváhala a ruku k chrliči okamžitě přiložila. Jakmile odskočil bleskurychle proběhla schodištěm a klepala na mohutné dveře. Nic. Zkusila to znovu o něco silněji. Konečně se ozvalo něco jako pozvánka dál. Nezaváhala ani na vteřinku a už se protahovala vzniklou škvírou do místnosti. Očima zkontrolovala pracovní stůl, zadní knihovnu i křesla u krbu. Nikde, nikdo. 'Co když se mi to jenom zdálo?' začínal se jí stahovat žaludek. Při pomyšlení na to, že bez dovolení vtrhla do ředitelovi pracovny se jí dělalo mdlo. Už se chystala z ředitelny vycouvat, když ji zarazil hlas.