Depth ~ HG

~ 6. ~

Hermiona stála opřená o kovové zábradlí Astronomické věže a dívala se dolů, kde zahlédla rudovlasou dívku. Ginny se procházela po břehu jezera a působila zamyšleně. Hermionu po tváři hladily jedny z posledních slunečních paprsků. Vzduch byl cítit chladem a zima byla za dveřmi, přesto se však slunce ještě ze všech sil snažilo zahřát poslední tvářičky, které se na něj přišly podívat. Hleděla na okraj Zapovězeného lesa a v hlavě si přemítala rozhovor, jehož obsah jí unikal. Najednou se jí začaly okolo pasu, jako dvě liány, obmotávat čísi ruce. Pootočila hlavu a spatřila pihovatou tvář, která nepatřila nikomu jinému, než jejímu kamarádovi.

"Probůh, Ronalde! Co to provádíš?" vyjela napůl zaskočeně.
"Co bych měl dělat?" otázal se nechápavě, ale z tváře mu nezmizel blažený výraz.
"Proč...proč?" ukázala na jeho ruce, jelikož v tu chvíli opravdu nevěděla co říct. 'To se moc často nestává!' popíchlo jí podvědomí.

"Nemůžu snad obejmout svojí přítelkyni?" zeptal se stejně nechápavě jako před tím a na tváři se mu objevil znepokojený výraz.

"Svojí přítelkyni?! Co to proboha plácáš?" zvýšila vyvaleně hlas a čekala, jestli jí to alespoň trošku osvětlí. Ovšem on na ní jen udiveně zíral a neměl se k hovoru, tak se toho ujala sama a pokračovala.

"Bože, Rone! To že jsem souhlasila, že na celou tu hádku zapomeneme, na nás dvou nic nemění! Už jsem ti to všechno vysvětlila asi šestkrát, přijdu si jak když mluvím do dubu!" její myšlenky i slova, postupovaly kupředu a odmítaly s ní spolupracovat. Bylo to zvláštní, přišla si jako malý človíček, který celou tu hádku sleduje jako 'představení' skrz svoje oči, ale do myšlenek, vůbec nemohla zasáhnout. Prostě se valily dle svého, stejně jako vyřčená slova.

"Takže to celé neznamená..." nedokončil.
"Proboha, ne!" zavřískla mu do řeči.
"Aha." dodal zklamaně.
"Promiň, Rone." dodala s náhlým pocitem viny.
"Víš Hermiono, je to..." rozvíjel myšlenku, ale Hermiona po prvních pár slovech přestala vnímat. Nad něčím se zamyslela a najednou jejím tělem projela vlna paniky. Přiškrceně se nadechla a rozeběhla se dolů z Astronomické věže. Slyšela, jak za ní Ron několikrát volá, ale přesto nezastavila. V maximálním možném tempu sbíhala schody a po dlouhé době se jí podařilo zachytit jedinou myšlenku. Stále dokola se vracela a točila se v kruhu. 'To přece není možné. To je hloupost. Nedává to žádný smysl.' odporovala z nějakého neznámého důvodu sama sobě.
~

Z ničeho nic otevřela oči a chvilku jen hleděla před sebe, aby si urovnala kde vůbec je. Po chvilce se vzpomínky začaly vracet. 'Hádka. Astronomická věž. Snape. Spánek.' šrotovalo jí to v hlavě. 'Proboha - spánek!'

"Unavená?" ozval se jízlivě známý hlas. V tónu bylo slyšet, že se ze všech sil snaží nerozesmát.
"Co tu chceš, Malfoyi?" otočila se k němu zostra.
"Klid, klid. Dýchej." dodal s úšklebkem. Ačkoli byl jeho jazyk stále napuštěn jedem, nemluvil tak jako obvykle. Hermiona mu na to chtěla něco říct, ale její podvědomí vypovědělo službu stejně jako mozek.

"Když spíš, nepůsobíš tak nebelvírsky." pokračoval s úšklebkem. Když se Hermiona otočila jeho směrem, zjistila, že k ní stojí zády a je opřený o zábradlí, stejně jako před chvílí ona, když se hádala s Ronem. 'Byl to sen!' uvědomila si náhle. 'Jen sen!' s tímhle faktem se jí nálada o maličko zvedla, ale nic závratného to nebylo. Obratem se myšlenkami vrátila zpět na zem a zamyslela se nad tím co Malfoy pronesl.