Depth ~ HG

~ 17. ~

Hermiona se usadila k nejméně obsazené části nebelvírského stolu. Na  druhém konci seděla Ginny, která vedla tichou debatu s několika svými  spolužáky a Hermioně nevěnovala nejmenší pozornost. Jakmile se pustila  do jídla, jako lavina se do Velkého sálu vřítil Harry s Ronem. Bez  sebemenšího zaváhání zapluli na volná místa k Hermioně.

"Dobré ráno!" usmál se Harry.

"Dobré..." odpověděla Hermiona a  oba chlapce přejela  pohledem. Ron jen zvedl ruku na znamení pozdravu a mrtvě dosedl na  lavici. Obvykle měl plnou pusu jídla, sotva dosedl ke stolu, ovšem dnes  se jen podíval na mísu lívanců, vzdychl a odklonil zrak.

"Co se stalo s Ronem?" zvedla Hermiona udiveně obočí.

"Blíží se mu trest u Snapa." zašklebil se Harry.

"Slyšela jsem, že jen vydrhneš několik kotlíků a můžeš jít." usmála se povzbudivě Hermiona i přes to, že tomu sama nevěřila.

"Několik?" zašklebil se Ron, jakoby se dostal do smrtelné křeče.

"O kotlících se mi bude i zdát!" pokračoval v lamentování. V  tomto duchu trojice debatovala až do chvíle, kdy se museli odebrat na  první hodinu. Obrana proti černé magii s paní profesorkou Umbridgeovou.  Dokonce i Hermiona měla co dělat, aby nezačala špačkovat.

"Jak já tu potvoru nesnáším!" zamumlal znechuceně Ron, když se  objevila na konci chodby. Třída se v absolutní tichosti přesunula do  učebny a každý se znuděně usadil do své lavice. Někteří studenti měli v  obličeji čitelný i podtón strachu.

"Dobré ráno, třído!" usmála se přeslazeně profesorka Umbridgeová.

"Dobré ráno, paní profesorko." zamumlala jednohlasně třída.

"Tak třído, dnes si přečteme o velice zajímavých tvorech. Otevřete si na straně 352."  roztáhla opět úsměv od ucha k uchu. Hermiona bez zaváhání otevřela  knihu stejně jako zbytek studentů a nenápadně nahlédla do knihy, ležící  vedle té její. 'To jsi nedomyslela...' pošklebovalo se podvědomí.

"Slečno Grangerová? Byla by jste tak laskavá?" usmála se jejím směrem profesorka v nevkusně růžovém kostýmku. Hermioně se zastavilo srdce. 'Tak fajn. Mysli Hermiono, mysli!' nadávala si v duchu.

"Jistě. Fénix, psáno Phoenix, je pták zlatavého, červeného až  šarlatového peří, přibližně o velikosti labuti. Má zlatý zobák, hluboké  černé oči a na dotek teplá ocasní péra, která dosahují délky až pěti  stop. Jeho šarlatové peří..."

"Děkuji slečno Grangerová." usmála se Umbridgová ještě odporněji. Hermiona se nemohla zbavit pocitu, že v jejím hlase slyšela stopu zklamání. 'Že by snad měla podezření?' blesklo jí hlavou. Roztřesenýma rukama si prohrábla vlasy a snažila se co nejrychleji uklidnit.

"Myslím, že od této věty to již zvládnete každý sám. Nebudete  potřebovat hůlky, nepotřebujete mluvit. Pusťte se prosím do práce." s  touto větou se profesorka Umbridgová usadila za stůl a začala opravovat  jakési eseje. Hermiona se ještě stále snažila vstřebat fakt, že se jí  část knihy opravdu podařilo odrecitovat z paměti. Je pravda, že  několikrát nahlédla do druhé, pravé učebnice, která ležela na lavici,  ale v ní nemohla chytat inspiraci příliš často, aby to vypadalo, že to  opravdu předčítá z té své.

"Ani myslet." zašeptala Hermiona směrem k Harrymu s Ronem,  kteří seděli přes uličku. Ron si jen opřel hlavu o druhou ruku a dál  předstíral, že čte. Harry na tom byl o něco lépe. Na rozdíl od Rona měl  alespoň nalezenou správnou stránku.