Depth ~ HG

~ 10. ~

Proháněla se chodbami hradu, jako velká voda. Bezcílně, ale o to více zamyšleně se bloumala cestou, která vedla k učebně přeměňování. Zatím potkala jen několik studentů z nižších ročníků a jednou téměř uskočila za roh, jelikož se ze zdi, podél které plánovala pokračovat, vynořil Protiva.

Za pravidelného cvakání černých polobotek, se propadala čím dál tím hlouběji do svých myšlenek. Nechápala, jak mohl Snape vůbec souhlasit s tím, aby jí poskytl, něco jako - řekněme doučovaní. Bylo jí více než jasné, že s tím nesouhlasil sám od sebe, jen pro dobrý pocit a také si byla moc dobře vědoma toho, kdo ho přinutil k souhlasu. 'Proč za vším stojí Brumbál?' problesklo jí skrz vtíravé myšlenky. Jen co je pravda, obdivovala Brumbála, že vůbec dokázal Snapa zpracovat natolik, aby byl ochoten toto podstoupit.

Už od prvního ročníku měla jasno v tom, že s profesorem Snapem nebudou přátelé. Hned od začátku jí dal jasně najevo, že šprty vůbec nemá v oblibě. Určitou dobu se snažila najít důvod, proč. Pro učitele by měli být přeci snaživí žáci, kterým bez pochyby byla, výhrou. Jelikož se pečlivě připravují na hodiny, není potřebné jim vše vysvětlovat tisíckrát, pouze stačí rychle přeběhnout teorii a pustit se k praxi. Není nutné, dívat se třicet studentů, kteří se snaží vyhnout očnímu kontaktu tak okatým způsobem, že si pomalu prohlížejí jednorožce za oknem, přes fakt, že se učebna nachází v patře, aby náhodou nemuseli odpovídat na položenou otázku, jelikož jsou rádi, že si pamatují co mají vůbec za hodinu. Po čase jí došlo, že důvody Snapova chování nerozluští, ani kdyby se spikla s profesorkou Trelawneyovou. Sice by to bylo lehce antiproduktivní, zejména v případě, že by chtěla pravdivé důvody, ale i v určitých pohádkách, kterými předpovědi profesorky Trelawneyové bezesporu byly, se dalo nalézt alespoň lehkou inspiraci. Z hloubaní jí probral až nepříjemně pisklavý hlas.

"Ehmm. Slečno ... Grangerová, že? Pátý ročník." znělo chodbou. Hermiona se prudce otočila a zadívala se na osobu stojící před ní. 'Ty ne, ty ne, ty ne! Přísahám, že obejmu Snapa, pokud se okamžitě rozplyneš.'  všechny její myšlenky propadaly panice. V Hermioně se díky tomu začínal tvořit lehký chaos, proto jediné na co zmohla, bylo prudké vydechnutí, aby myšlenku o objetí profesora Snapa nevypustila nahlas. 'To bylo těsně!' napadlo ji, když nepatřičnou, přesto zcela upřímnou poznámku, spolkla.

"Paní profesorko." vyfoukla přidušeně z úst.
"Co drží tak hezkou nebelvírku, jako jsi ty v hradě, když je venku tak hezké počasí?" řekla přeslazeně a ze slov přímo odkapávalo, jak by ji nejradši pohřbila někde daleko odsud pod zem. 

"V...vracím se do věže." zalhala honem, aby se profesorka Umbridgeová nepokoušela zjišťovat odkud a kam má vlastně namířeno. Ani na jednu otázku by jí totiž nemohla odpovědět.

"Tudy?" podivila se s falešně rozevřenými rty, v nepěkném úsměvu.
"Ano." hlesla jednoduše, přesto pevným hlasem.
"Slečno Gran..." rozevřela rty ještě o kousek více. 'Zachvíli rozevře tlamu plnou jedových zubů a celou mě spolkne.' ušklíbla se Hermiona v duchu.

"Paní profesorko, když mě omluvíte, mám toho na dnešní den hrozně moc. Musím se vrátit na pokoj, abych se mohla připravit na pondělí." usmála se omluvně a bez zaváhání zahájila ústupovou misi. Profesorka zůstala stát jako opařená a s neustupujícím úsměvem sledovala jak Hermiona mizí za rohem. Tohle bylo poprvé, kdy se jí student opovážil přerušit a hned na to se prostě vypařit. 'Tohle mě bude mrzet.' blikalo výstražně Hermioně v hlavě. Byla si vědoma, že profesorku Umbridgeovou dnes nemile překvapila. 'Ta ti to dá sežrat.' posmívalo se podvědomí. Hermiona ho ignorovala a přemýšlejíc, jak moc si proti sobě profesorku Růžová-žába poštvala, se ubírala směrem k nebelvírské věži. Pár minut na to už dusala po točitých schodech ke svému pokoji. Když prošla rámem dveří zaradovala se. Obě spolubydlící byly mimo pokoj, tudíž ho měla na určitou, neskutečně příjemnou dobu, jen pro sebe. Až když vstoupila, všimla si drobné postavičky, schoulené nad polštářem. Osoba ležela v prapodivné poloze, která nasvědčovala tomu, že na posteli nejdříve seděla a až po té, co usnula se sesunula na bok. Rudé vlasy jí spadaly do tváře a klidně oddychovala. Hermiona si sedla na kraj postele a upřeně pozorovala svou nejlepší kamarádku. Nejradši by jí všechny události z předchozích dní vyklopila, ale byla si jistá, že nemůže. Brumbálovi slíbila, že příhody spojené se sny nikomu neprozradí a ohledně příměří s Malfoyem se obávala, že by byla Ginny proti. 'Jako každý normální člověk.' prsklo podvědomí jedovatou slinu. Je těžké posoudit, zda byla Hermionina vlastnost, snadno odpouštět, dobrá nebo špatná. V určitých případech to dokázalo vyřešit mnohé, ale v mnoha jiných se díky tomu stávala častým terčem nepříjemných žertů, nápadů, nebo rovnou osobním boxovacím pytlem. Do tohoto pytle neboxoval 'majitel' fyzicky, ale psychicky, což bylo kolikrát snad horší než by byla varianta první. 'Viď Ronalde?' houklo opět podvědomí. 'Pšššt!' pokusila se  ho Hermiona utišit. Po chvilce přemýšlení se rozhodla Ginny nebudit. Nechala spící kamarádku kamarádkou a přesunula se k pracovní desce. Rozložila několik učebnic a rozhodla se pustit do eseje z lektvarů. Měli napsat osmi palcové pojednání o užívaní jedů a protijedů. Nebylo to složité téma, ale vyžadovalo určité znalosti právě oněch látek a pak také mozek, který mnoho studentů zapomínalo přibalit k učení. Stačilo počkat než jeden z těchto případů dorazí škemrat, aby mu dříve zmíněné pojednání napsala. Ronovi velice často, snad více než pomáhala. Avšak po sobotním přestavení ve Velké síni, se rozhodla nechat ho v tom pořádně vykoupat. Neměla problém to klukům zkontrolovat, ale nebyla ochotna to za ně napsat. Je pravda, že se Ronaldovi několikrát podařilo ji přesvědčit, ale to se stalo jen málo-krát a spíše omylem, než úmyslně. Osoba na posteli sebou škubla a posadila se.

"Hermiono?" vysoukala ze sebe Ginny rozespalým hlasem.
"Ahoj Ginny. Jak jsi se měla?" zavtipkovala hnědovláska.
"Příšerně." pohlédla Ginny na své prsty.
"Co se stalo?" opáčila Hermiona ustaraně a posadila se ke kamarádce na postel.
"Zjistila jsem, proč se se mnou Jack rozešel. Zaslechla jsem jak nějaká druhačka říkala, že se už skoro čtrnáct dní potají scházel s nějakou mrzimorskou třeťačkou. Víš byla jsem smutná, že jsme se rozešli, ale teď jsem spíš naštvaná. A tak jsem se rozhodla promluvit si s tebou, ale tys tu nebyla. A tím se dostavám k tomu, proč jsem nespala ve své posteli, ale ve tvé. Nikdo tu nebyl, tak jsem tu na tebe chtěla počkat, ale musela jsem usnout." pousmála se rudovláska.

"To je ignorant!" vyjelo z Hermiony hned po dovyprávění.
"To už je jedno. Rozhodla jsem se za ním udělat tlustou čáru. Víš co se mi dneska stalo?!" roztáhla rty do úsměvu.

"Povídej!" vyhrkla Hermiona nedočkavě a prsty si pohrávala s pramenem vlasů.
"Když jsem se na chvíli usadila v knihovně přišel za mnou Dean. Chápej Dean Thomas, ten co je s Harrym na pokoji. A neuvěříš co mi řekl!" rozplývala se Ginny.

"Ginny? Že s ním nejdeš na schůzku?" povytáhla Hermiona obočí.
"Uhodla jsi! Chápeš to?"
"Ginny! Vždyť jsi se dneska rozešla s Jackem! Přece nemůžeš vyrazit hned ten den na další rande!" bědovala Hermiona.

"Tak za a." začala vážným hlasem Ginny a Hermiona pozorně naslouchala.
"Nevyrážím s ním hned ten den. Domluvili jsme se na příští týden. A za b? Přece nebudu odmítat milý kluky jen proto, že se se mnou rozešel kluk, pro kterého jsem, jak jsem měla tu čest zaslechnout, byla jen další puťka v řadě." usmála se vítězoslavně.

"Možná máš pravdu." odvětila lehce znepokojená Hermiona.
"Jasně, že mám!" zaculila se na ní.
"Jen si dej pozor, aby se nezačaly šířit fámy." upozornila ji se starostlivým úsměvem Hermiona. Ginny nad tím jen mávla rukou, což doplnila něčím jako 'neboj' a rozhodla se pokračovat.

"Navíc, mám dokonalej nápad! Tebe má profesorka McGonagallová ráda, viď?"
"Vycházíme spolu. Je skvělá profesorka, vždy mi pomohla, vyslechla a... vždyť to všechno víš." usmála se nechápavě hnědovláska.

"Vím, že je to neobvyklé, ale kdybychom za ní zašli a profesor Brumbál proti tomu nic neměl, mohly bychom změnit pokoj. Respektive - já změnit pokoj." usmála se opět vítězoslavně.

"Tím chceš říct, že můžeme být na pokoji spolu?!" vykřikla nadšeně Hermiona.
"Ano, ano, ano!"
"To je úžasný!" skočila hnědovláska Ginny okolo krku.
"Pojď, pojď! Zajdeme se podívat do kabinetu hned! Nemůžu se dočkat, jestli to vyjde!"

Dívky vypadaly, jakoby vyhrály školní pohár. Ani jedna z nich nechápala, proč jsou tak nadšené, ale co... Bylo to skvělé!

Necelé čtyři minuty na to, už klepaly na mohutné dveře kabinetu profesorky McGonagallové.

"Vstupte!" ozvalo se zpoza dveří téměř okamžitě.
"Dobrý den, paní profesorko." pozdravily jednohlasně.
"S čím vám mohu pomoci?" profesorka si je překvapeně prohlížela. Podle výrazu neočekávala, že by jí dnešního dne ještě někdo plánoval navštívit. Následně se ujala slova Ginny a Hermiona ji pouze obratně doplňovala.

O několik desítek minut už spokojeně opouštěly kabinet s úsměvem hollywoodských hvězd. Je pravda, že musely profesorku několikrát přemlouvat, ale nakonec svolila, že tento návrh předá profesoru Brumbálovi. Když se za živého rozhovoru protahovaly vstupním obrazem, Ginny se omluvila, že musí ještě zaskočit do knihovny, kvůli nějakému úkolu. Dívky se tedy rozloučily a obě se vydali do svého pokoje. Hermiona, spolu s myšlenkami, na fakt, že za pár dní už sem budou vstupovat s Ginny pravidelně spolu, otevřela dveře a protáhla se vzniklou škvírou dovnitř. Když zvedla pohled do místnosti, zůstala stát jako opařená. 'Co to má znamenat?'