Depth ~ HG

~ 16. ~

Severusovi se udělalo mdlo.

"Co mi k tomu povíš Avery?" otočil se pán Zla rozhořčeně k jednomu z přítomných smrtijedů. Pobledlá tvář na něho upřela ustrašený pohled plný překvapení. Severus dlouze vydechl. Jeho myslí se jako med roztékala úleva. Plně si uvědomoval, že jakmile by se Voldemort dopátral jeho prohřešků, neměl nejmenší naději se ze setkání vrátit živý. Většina ze smrtijedů měla na tváři překvapený výraz. Pravdou je, že to bylo asi stejně překvapivé, jako že ráno vyjde slunce a večer zase zapadne. Už dlouhou dobu měl podezření, že někomu prodává informace o posunu a plánech svého pána. Doposud se mu však nepodařilo zjistit komu a proč. Až do doby, než pán Zla vykřikl poslední crucio, byl Severus ponořen do vlastních myšlenek. Přemítal kdo by mohl být záhadný vykupovatel informací a opět si v duchu projížděl celou listinu podezřelých, ale nikdo mu do představy nezapadal. Poté co místnost ozářilo zelené světlo a tichem se rozlehla dutá rána, bylo setkání rozpuštěno. Dnes byl místo něho povolán jiný smrtijed, aby podal hlášení, což Severusovi umožnilo odejít po svých a bez jakýchkoli zranění. Ve svižném tempu minul několik podobizen prastarých Malfoyů a prošel potmavlým sálem až k zadním proskleným dveřím vedoucím do zahrad. Obě křídla byla otevřená dokořán a bílá záclona se v jejich krajích svíjela v lehkém večerním průvanu, jako bodnutý had. Když se krok po kroku blížil ke spásnému východu, střetl se pohledem s Narcissou, která právě scházela z bočních mohutných schodů. Než vůbec stihla Severuse oslovit, kývl jí na pozdrav a zmizel otevřenými dveřmi v nočních zahradách. Netrvalo dlouho a před branou elegantního Malfoy manoru se v úplňkovém světle vynořila černá postava, která se s hlasitým *prásk* rozplynula před očima.

~○~

Hermiona opět vstávala jako první. O téměř hodinu a půl dřív, než by vstávat měla, aby si stihla pořádně zopakovat veškerou probranou látkou a téměř o dvě hodiny dřív, než normálně vstávala. Její spánkový režim byl v poslední době lehce narušený. Dnešní noční můra se jí postarala o celonoční spánkovou abstinenci. Poté co jí vzbudila Levandule, už se jí nepodařilo ani na minutku polapit spánek. Vyhýbal se jí, jako čert kříži. Hodiny ukazovali nádherných pět hodin ráno. 'Nádherných?!' vyprsklo podvědomí usrkávajíc asi 8 kávu. Rozhodla se, si své dvě hodiny klidu vychutnat někde jinde, než mezi zběsile pobíhajícími studenty, kteří se připravují na písemky, jelikož v neděli nenašly dostatek volného času na učení. Po chvilce uvažovaní se rozhodla navštívit 'své' místo. Cestou na Astronomickou věž zadoufala, že tam nenarazí na Draca. Vůbec neměla náladu si s někým povídat. Chtěla jen ticho, aby si mohla v klidu roztřídit své myšlenky. Usadila se v chladném výklenku, hlavu si opřela o sklo a nechávala do svého těla pomalu vstupovat ledové paprsky chladu.

"Chybíš mi." zašeptala a sklo se pod jejím horkým dechem zamlžilo. Po tváři se jí kutálela jedna obrovská, osamocená slza. Jedna slza, jako jediná vzpomínka. Jediná a přesto tak řezavá. Přesně si ten den pamatovala.

"Paličatá malá holka! Mělas pravdu. Kdo mohl tušit, že to tak dopadne." zašeptala na vysvětlenou sama sobě. Jakoby se snad celou tu situaci snažila pochopit, jakoby ji snad pochopení udělalo méně bolestnou.

"Je to moje vina. Je to moje..." nedořekla, protože se jí v krku roztáhl knedlík do maximálních rozměrů. Neslyšně vzlykla a dlaní si otřela obě oči. Měla pocit jakoby díky tomu snu dospěla. Z minuty na minutu. Už žádné slzy, žádné vzlyky. Nejsou k ničemu, jen odhalují slabost. Nádech a výdech.

"Žádné slzy, už dost." pronesla polohlasně, odevzdaně, zlomeně.

Ale proč tam byl on? Na to nedokázala odpovědět, ať se snažila sebevíc. A nedokázala si ani vysvětlit proč si připadala zhrzeně. 'Už ti jednoduše přeskočilo...' vložilo se do debaty podvědomí. 'Ty mlč!' okřikla ho nadurděně. Odklonila hlavu od okna a zastavila se pohledem u zábradlí. Pomalu se zvedla a několika kroky překonala vzdálenost, která jí od něj dělila. Opřela se o chladný kov a shlédla dolů. Probouzející se obloha nad Zapovězeným lesem, mlha pomalu ustupovala, jak byla porážena světlem a mizela stejně rychle jako temnota z oblohy. Kdyby Hermiona neměla tak zničenou náladu, jistě by se nad tou krásou dokázala usmívat celý den. Nyní však jen s lehce povytaženým koutkem pozorovala jak slunce pomalu vylézá ze svých peřin a stele červánky na oblohu, aby se přes celý den vyvětraly. Dokázala by to pozorovat úplně celý den, bohužel co čert nechtěl, profesorka Umbridgeová jí pravděpodobně toužila vidět úplně stejně. Dvouhodinovka obrany s Umbridgeovou, v pondělí ráno, bylo moc i na Hermionu. Je pravda, že všechny hodiny měla pokryté vlastním studiem, ale přesto si dokázala představit mnohem příjemněji strávené ráno. Učebnici, ze které jim Umbridgeová zadávala práci, měla přečtenou už pomalu od začátku prázdnin a ty nesmysly by mohla Umbridgeové klidně odrecitovat. Po několika hodinové snaze vysvětlit nové paní profesorce, že její úkol má vlastně zpracovaný už několik měsíců dopředu se rozhodla to vzdát a vždy si na hodinu vybere nějakou vlastní knihu, které pomocí snadného zaříkadla vymění desky a stačí pár jednoduchých slov a kniha vypadá jako pravá učebnice. 'Podvodník...' prsklo škádlivě podvědomí. 'To vůbec!' bránila se Hermiona. 'Knihu Obrany proti černé magii umím nazpaměť!'  Ponořená ve vlastních myšlenkách začala v pomalém, pravidelném rytmu scházet dlouhé točené schody. Jedna část její hlavy se zabývala tím, jak přežít další z hodin paní profesorky Umbridgeové a druhá se stále snažila přijít na důvod, proč byl Severus v tak zvláštní pozici. Chápala by, kdyby tam stál Voldemort a smrtelná kletba by přišla od něj, ale proč tam stál Severus?