Depth ~ HG

~ 13. ~

Protáhla se rámem dveří a sotva dokázala stát na nohou. V hlavě se jí točilo tisíce otázek, ale ani na jednu se nedokázala zaměřit. Její tepová frekvence stoupla na maximum a plíce vypověděly službu. Mozek odmítal pobrat všechny informace, jelikož mu to připadalo stejně nemožné, jako Hermioně. Neměla ponětí, co se v minulých třech minutách stalo. Nedokázala si připustit, že cokoli z toho co si pamatovala by mohla být realita. Rozešla se směrem k jedinému místu, ve kterém doufala, že jí nikdo nebude rušit a ona bude moct v klidu zpracovat informace. Do knihovny dorazila, aniž by narazila na kohokoli známého, což se dalo nazývat zázrakem. Ačkoli obvykle upřednostňovala stoly  uprostřed místnosti, tentokrát se bez váhání vydala k zadním místům, které byli zašité až úplně v koutě celé knihovny. Neměla tato místa ráda, jelikož musela s knihami běhat sem a tam, aniž by vlastně něco přečetla. Dnes si byla jistá, že nepřečte nic tak, jako tak, ať sedí u tohoto, nebo tamtoho stolu. Byla si předem jistá, že jakákoli soustředěnost na knihu je jí na míle vzdálená, ale přesto se rozhodla knihovnu využít, protože doufala, že sem nikdo známý nepáchne, už snad jen z principu. Usadila se u stolu a dlouze se nadechla, jakoby si až teď uvědomila, že by nebylo ke škodě dýchat.

'Co to ke všem svatým mělo znamenat?' panikařila v duchu. Nevěděla, kam myšlenky nasměrovat dřív. Po pár minutách přemýšlení došla k jedinému možnému závěru - profesor Snape byl unesen a místo něho je tady nasazen smrtijed, který používá mnoholičný lektvar. To by přece všechno vysvětlovalo. Tedy až na to, že Snape je údajně jedním z Voldemortových stoupenců, tudíž neexistuje soudný důvod k tomu ho nahrazovat.

"Dost!" zanaříkala nahlas, jelikož jí myšlenky začínaly přerůstat přes hlavu a ona nad nimi ztrácela kontrolu. Jedna z nich se zatoulala až úplně na dno propasti zapomnění a vytáhla s sebou myšlenku, která měla zůstat věčně pohřbená. A ona si znovu a znovu přehrávala dnešní událost. Hermioně v paměti uvízly až dokonalé podrobnosti. Stále cítila jak jí kůže pod jeho prsty lehce brněla, jak se jí nekontrolovatelně zrychlil tep i dech současně, ten pocit, když jí po kůži přejížděly ty jemné prsty.

"Jak může mít někdo tak jemnou kůži?" zanaříkala nahlas, aniž by přemýšlela nad tím co dělá.
"Jemnou co?" ozval se nechápavě hlas těsně za ní. Hermiona se ani nemusela otáčet, aby přesně věděla ke komu ten hlas přiřadit.

"Nic! Nic. Já jenom..." cítila jak se jí tváře začínají naplňovat vroucí krví. 'Na co zase myslíš ty hloupá?' nadávala sama sobě, že dopřála myšlenkám tolik samostatnosti. 'No přece na Severuse...' pošklebovalo se podvědomí. 'Snapa, když už! Navíc, byla to řečnická otázka!' sypala po něm v duchu blesky.

"Co tady děláš? Nemáš na stole knížku, pergameny, prostě jenom sedíš a koukáš do blba?" nadzvedl jedno obočí Draco.

"Možná jenom na blba..." konstatovala a upřeně se zahleděla přímo na něj.
"No dovol." ušklíbl se, ale bylo vidět, že ho tahle hra baví.
"Možná..." pokračoval.

"Dracoo?!" ozvalo se náhle zpoza jednoho z regálů. Draco protočil panenky a téměř neslyšně zaklel. Pár setin na to se vynořil kulatý obličej a spolu s ním i Pansy. Pansy Parkinsonová byla průměrná dívka jak svým vzhledem, tak školním prospěchem. Už od prváku se velice okatě zajímala o Draca, který její komplimenty a sladké řečičky, vždy dokonale odrážel.

"Pansy." poznamenal suše. Jelikož to vůbec nevypadalo, že nějak plánuje objasnit, proč sedí u stolu s nebelvírkou, natož s někým, jako je Hermiona, ujala se slova sama.

"My se od teď bavíme se spodinou?" nadzvedla obočí a protáhla to tím nejpohrdavějším tónem, který ze sebe dostala. Draco už se nadechoval k odpovědi, ale Hermiona ho předběhla ve snaze zachránit situaci.