Depth ~ HG

~ 9. ~

Udýchaně stála před chrličem a hleděla mu do kamenných očí. Nemohla se rozhodnout co udělat. Jedna její část jí nabádala, aby už tu ruku k chrliči přilepila, ale druhá jí zase zrazovala, že přece nebude obtěžovat ředitele svými hloupými domněnkami. 'Mohlo se jednat o pitomé dejavu a já tady dělám z komára velblouda.'  Následně se jí ale vybavil ředitelův ostrý monolog, po kterém se definitivně rozhodla s profesorem Brumbálem promluvit. Lehce přiložila ruku k chrliči, ve kterém následně zapraskalo a poslušně odskočil z cesty, jak ředitel slíbil. Protáhla se úzkým schodištěm a dívala se na velké dřevěné dveře. Nečekala až jí dostihne odvaha, kterou zapomněla pod schody a okamžitě zaklepala. Zpoza dveří se neozývala jediná hláska a ona jen stála a modlila se, aby byl profesor v kabinetu.

"Dále!" ozvalo se po pár sekundách. Hermiona si oddechla a zatlačila do dveří, které se pod její vahou začaly otevírat. Podívala se na ředitele a nervózně si skousla ret. Odvaha si dávala načas a stále se toulala někde na schodišti. 'Potvora nevěrná!' napadlo Hermionu. Nad tou myšlenkou se musela lehce pousmát, takže už její obličej nevypadal tak bledě a vyděšeně.

"Slečno Grangerová." promluvil ředitel s úsměvem, ve kterém se mu mihlo překvapení.
"Pane profesore, já...nerada vás obtěžuji, ale naposledy jste mi řekl, že kdyby se cokoli stalo, mám vás vyhledat." střelila nervózně pohledem po profesorovi a zůstala stát asi tři kroky od dveří.

"Samozřejmě, slečno. Posaďte se a povězte mi, co máte na srdci." usmál se hřejivě a Hermiona bez zaváhání uposlechla. Zapadla do měkkého křesla a nervózně těkala pohledem po místnosti.

"Pane profesore, včera v noci se mi zdál další sen. Nebylo na něm nic zvláštního, snad krom toho, že se mi sny většinou nezdají. Ale nejpodivnější na tom všem bylo, když se ten sen dnes odehrál. Do chloupku úplně stejně, jen doplněn o určité informace, které jsem v tom snu nechápala. Jsem si vědoma, že to je pravděpodobně jen hloupá náhoda a já vám to tady vyprávím zcela zbytečně, ale přesto, když jsem si vzpomněla na to, co jste mi kladl na srdce, jsem se rozhodla sem přijít." sklopila pohled na své propletené prsty a připadala si čím dál tím víc trapněji. 'Zní to tak absurdně Hermiono! Proboha, na co jsi myslela?' nadávala si v duchu, aniž by se na profesora podívala. Cítila se nepříjemně, že s takovou hloupostí přiběhla profesora obtěžovat. Už se chtěla začít omlouvat, když profesor Brumbál zvedl pohled od Hermionina předloktí a zadíval se jí přímo do oříškových očí.

"Jste si opravdu jistá, že se ve vaší vizi odehrálo opravdu to samé co dnes?" zeptal se zamyšleně, jakoby v jejích očích hledal odpověď. Hermiona začala porovnávat obě situace, ale nenašla jediný rozdíl.

"Ano." pípla a zaryla pohled do papírů rozložených po ředitelově stole.
"Jste si opravdu jistá? Jediný nepatrný rozdíl, nám může celou tuto situaci objasnit." nespouštěl z ní pohled.

"Ano, opravdu v tom nevidím jediný rozdíl. Dokonce mě napadaly ty samé myšlenky, říkala jsem ta samá slova, dělala ty samé věci." vydechla pevným hlasem, jakoby ji najednou ztracená odvaha doběhla. 'Seber se, Hermiono! Jsi nebelvírka!' opakovala si znova a znova.

"Je mi líto, ale nemohu vám říct mnoho informací. Ne, dokud nebudeme mít jistotu, že informace, které vám sdělím, zůstanou jen vaše." usmál se a pravidelně poklepával prsteníčkem o desku stolu.

"Jen moje? Nezlobte se, ale nerozumím." zakroutila hlavou a na tváři měla nechápavý výraz. Jak ona nenáviděla věci, kterým nerozuměla. Měla tendenci k nim vymýšlet všemožné teorie, jen aby se dostala k závěru a v případě, že se jí to nepodařilo, bylo to pro ni neskutečně frustrující. A řekněme, že těch nezodpovězených otázek bylo poslední dobou několikrát více než těch zodpovězených.