Depth ~ HG

~ 14. ~

Celá výprava do Prasinek se vydařila mnohem lépe, než Hermiona očekávala. Po návštěvě několika obchodů, které ve srovnání s kouzelnickým Londýnem, už nebyli tak atraktivní a zajímavé, si všichni šli sednout na jeden máslový ležák. Ze začátku Hermiona špačkovala, že si nic nekoupila, ale s narůstajícím počtem ležáku, narůstala i dobrá nálada, která Hermioně v posledních dnech scházela asi úplně nejvíce. Nakonec se z jednoho ležáku vyklubalo ležáků několik a naše slavné trio opouštělo hostinec jen chvíli před večerkou v lehce podnapilém stavu. Ron se ze všech zřídil nejvíce. Jelikož Hermiona nikdy moc nepila a na alkohol v krvi nebyla zvyklá, stačilo trošku, aby si připadala ve skvělé náladě a Harry dnes večer rozhodně nezůstával pozadu. Pak tady byl Ron. Je pravda, že k opileckému stavu měl ještě na míle daleko, ale byl lehce hlasitější než ostatní a nezdráhal se vypustit svůj názor, ať byl sebe scestnější. Celá cesta k hradu byla ve více než příjemném duchu a nechyběl smích, ani vzpomínání. Nejvtipnější jim v tomhle stavu pravděpodobně připadala historka z prvního ročníku, kdy podezřívali profesora Snapa ze spiknutí proti Bradavicím. Vzpomínali kolik všemožných kroků udělali, aby ho odhalili a přesto si nakonec zvolili špatného padoucha. Když procházeli branou bylo těsně před večerkou a Hermiona začala poukazovat na to, že by nebylo těžké je chytit s tak hlasitou 'volavkou' jako byl v tu chvíli Ron. To ovšem Rona neodradilo od toho, aby začal hanit profesora Snapa s takovou hlasitostí, že by to vzbudilo i mrtvého. Hermiona se jen tiše modlila, aby je nikdo neslyšel a Harry podle výrazu v obličeji uvažoval o něčem podobném. Zrovna, když Ron vášnivě vypravoval o příhodách, které slyšel od studentů, kteří měli u Snapa trest, ozval se hlas, který celé trio dovedl na pokraj infarktu. Hermiona měla chuť nacpat Ronovi do chřtánu vlastní pěst, jen aby už byl konečně zticha a Harry vypadal, že by se nejraději vypařil pod neviditelným pláštěm. Naštěstí pro všechny, konečně poprvé za večer zmlkl i Ron, což se zdálo opravdovým zázrakem. Jediné co teď udělal bylo že zbledl jako stěna a kamenně pozoroval osobu opřenou o sloup kousek před nimi.

"Je s podivem, pane Weasley, že jste o mých trestech slyšel tolika vyprávění, ale ještě jste neměl možnost si je sám vyzkoušet. Velice rád vám k tomu dám příležitost, aby jste nemusel mluvit jen o tom co jste slyšel. Uvidíme se v úterý v osm." pronesl s tváří bez výrazu, ale přes to by se Hermiona vsadila, že v ní zahlédla náznak pobavení.

"Ano, pane." odpověděl Ron prostě a v absolutní tichosti se celé trio dalo opět do pohybu. Hermiona se jeho směrem nepodívala ani jednou, ale jeho temný pohled na sobě cítila ještě pěknou chvilku poté co ho minuly. Až když prošli kolem sloupu a zahnuli za roh, ozvaly se kroky vzdalujícího Snapa, který mířil stejnou chodbou jako oni přišli. 'Tedy ven.' napadlo Hermionu. 'Kam asi jde?' pokračovala ve vnitřním rozjímání. Ve stejném duchu pokračovala téměř až než došli před nebelvírskou věž, kdy se Ron vzpamatoval ze svého prvotního šoku.

"Trest u Snapa?! A to bůh ví na jak dlouho!" vztekal se zoufale Ron.
"Můžeme být rádi, že tě rovnou nezamkl do sklepení, za to co jsi vykládal." pokrčila rameny Hermiona.

"A co jako?!" rozkřikl se Ron.
"Upřímně Rone, tohle kdybych o sobě slyšela já, dala bych ti trest do konce roku. Nezdálo se vám, že reagoval nějak klidně?" povytáhla obočí Hermiona. Oba chlapci se na chvíli odmlčeli. Harry vypadal že o tom přemýšlí a Ron se dle výrazu jen snažil pobrat co právě řekla.

"Je to Snape, v jeho chování nenajdeš logiku." prohlásil po chvíli ticha Harry a tímto rozhovor o trestu uzavřel, jelikož se nacházeli jen pár kroků od vchodového obrazu.

"Znáte heslo?" otázala se tradičně Buclatá dáma.
"Perpetua." vyslovili jednohlasně Harry s Hermionou. Obraz se poslušně vyklonil a oni vstoupili do, opět prázdné, společenské místnosti.

"Já si už půjdu lehnout." usmála se Hermiona a tiše doufala, že Ron udělá to samé. V rychlosti se s kluky rozloučila a vydala se do ložnice. Pokoj byl tmavý a jedna z postelí plná. Parvati pravidelně oddychovala a Levandule se pravděpodobně někde na záchodkách cucala s nějakým chlapcem. Bylo těžké určit kolej, ročník, nebo dokonce jméno - bývala by se vsadila, že občas to nevěděla sama Levandule. 'Kéž by jí chytil Snape...' probralo se z dřímoty Hermionino zlomyslné já. Ležela na posteli s rozpřaženýma rukama, jakoby chytala letící balón a ještě dlouho po příchodu nemohla usnout. V hlavě se jí, jako nakynutá mlha, válela spousta myšlenek. Nejúpornější byla vzpomínka na ráno. Stále si těch pár minut dokola přehrávala a snažila se urovnat vlastní pocity. Ať se snažila sebevíc, nedokázala najít rozumné vysvětlení. Po nekonečně dlouhém myšlenkovém pochodu, měla Hermiona pocit, že jí pukne hlava. Bolest se stupňovala a myšlenky, jakoby stále kynuli. Oběma rukama si stlačila spánky a doufala, že jí to alespoň trošku uleví od bolesti. Očekávaný účinek se však ne a ne dostavit. Po dlouhém utrpení se konečně propadla do neklidného spánku.

~○~

Severus seděl opřený o opěradlo židle a hypnotizovaně sledoval dveře. Jakoby skrz ně měl každou chvíli projít někdo očekávaný, ale nikoho nečekal. Ve skutečnosti moc dobře věděl, že jediný, kdo těmi dveřmi ještě bude muset projít, je on sám. Před sebou samým se snažil předstírat opravování testů, ale stále se stupňující pálení v předloktí na sebe poutalo veškerou jeho pozornost. Byl si téměř jistý, že porada se bude konat dnes v průběhu noci. Nakonec se rozhodl, dát si skleničku whisky, aby lehce podpořila jeho nervy. Až do dneška byli porady vždy stručné, bez zbytečné omáčky kolem - jako například zavraždění několika mudlů, vyslýchání některých 'oblíbených' agentů a následovné mučení, jestliže tázaný nepodal uspokojivý výklad. Na kostky ledu dopadali pálivé kapky alkoholu a Severus na své večerní 'dávce' rozhodně nešetřil. Když byla sklenice do čtvrtiny zaplněná, odložil lahev a usadil se zpět do nepohodlného křesla. Po celém dni, kdy se v něm byl nucen hrbit, mu měkké polštáře připomínaly dlažební kostky a jindy příjemná opěrka působila jako trny na stonku růže. Obsah sklenice do sebe kopl najednou a dlouze vydechl. Užíval si pálivost nápoje nevrle se podíval směrem k masce položené na černém plášti. Intenzita pálení znamení zla začínala být lehce nesnesitelná a cesta daleká. Otočil do sebe zbývající kapičku tekutiny, skleničku postavil na stůl a v doprovodu černého pláště i stříbrné masky se vydal směrem Malfoy Manor. Bylo těsně před večerkou, tedy neočekával, že by mohl ještě někoho potkat. Přesto, snad z principu, si masku nechal v ruce. Z myšlenek ho vytrhla hlasitá konverzace. Tedy spíš něco jako velmi hlasitý monolog doplněný občasným - pšššt, nebo - ne tak nahlas. Čím více se hlas přibližoval, tím jasnější mu bylo, komu hlas patří. Pan Weasley, jistojistě v doprovodu pana Pottera a bezpochyby i slečny Grangerové. Legendární trio osobně. Zaujal výhodné místo u temného sloupu a masku skryl pod cíp pláště. Ve své pozici působil spíše jako lovící šelma, než ukrývající se kořist. Pan Weasley byl evidentně lehce přiopilý, jelikož triu velice hlasitě a velice živě přeličoval, příhody z trestů ve sklepení. Najednou se mu v hlavě mrskla geniální myšlenka.

"...povídal mi to Dean. Že prý..." rozkřikoval se pobaveně Weasley.

"Je s podivem, pane Weasley, že jste o mých trestech slyšel tolika vyprávění, ale ještě jste neměl možnost si je sám vyzkoušet. Velice rád vám k tomu dám příležitost, aby jste nemusel mluvit jen o tom co jste slyšel. Uvidíme se v úterý v osm." pronesl s tváří bez výrazu, ale s maximálním uspokojením. Celé trio vypadalo, jakoby právě spatřilo mozkomora.

"Ano, pane." odpověděl Weasley tichým hláskem a se zrakem sklopeným k zemi se mlčky vydal dál chodbou. Neodolal, aby se nepodíval na Grangerovou. Měla lehce zarudlá líčka, což buď utvrdilo jeho teorii o tom, že byli někde popíjet, nebo se za Weasleyho cítila trapně. Ani jedna z možností se nezdála příliš nepravděpodobná, proto Severus zanechal výsledek otevřený. Pohled sklopený k zemi a prsty lehce propletené. Na rozdíl od těch dvou slůňat se nesla tiše. Když za hrobového ticha propluli chodbou hlouběji do hradu, dal se Severus opět do svižné chůze. Netrvalo dlouho a ponořený do myšlenek se ocitl před školními pozemky. S nepříliš hlasitým *prásk* se přemístil těsně před brány Malfoy Manor. Zvednutou rukou naznačil skřítkovi, že mu ještě nohy slouží natolik, aby k domu zvládl dojít po svých. Když se proplétal zahradními uličkami směrem k domu, aniž by si toho všiml, začínaly jeho myšlenky nabírat nebezpečný směr. 'Jakto, že Grangerová dokáže tak snadno vlézt do hlavy?'