Nejdůležitější priority života (S.M.)

12. O P E R A C E

Dnes je den, kdy mě pustí domů. Možná. Ještě mě ale čeká rentgen, na kterém se vše ukáže.

„No, tak, slečno Stephensonová.. máme špatné zprávy" řekl doktor po pohlídnutí na snímek.

„Co se děje?"

„Pár dní si tu ještě poležíte, ta ruka musí na operaci"

„Co s ní je?"

„Kosti nesrůstají tak, jak by měly. Vyřešíme to na sále. Operace bude na chvilku, budete v celkové anestezii"

„Dobře. A kdy mě budete operovat?"

„Rádi bychom hned dnes, ať tu nemusíte ležet dlouho"

„A máma o tom ví?"

„Budeme jí volat. Nebo chcete, aby přišla sem?"

„Ano"

„Dobře, pozveme jí"

„Děkuju"

„Sestro, odvezte slečnu na pokoj" pokřikl doktor.

Sestra mě dovezla do pokoje a já jsem si lehla na postel. V moji hlavě probíhalo milion myšlenek, měla jsem strašný strach. Ještě nikdy jsem na žádné operaci nebyla.

„Ahoj" pozdravila máma.

„Ahoj"

„Doktor mi akorát všechno řekl. Nemusíš se ničeho bát, všechno bude v pořádku"

„Já vím, mě taky ujišťoval, že je to jednoduchá operace a blablabla... ale já se prostě hrozně bojím"

„Opravdu nemáš čeho, Rose. Navíc brzo se dostaneš domů, dnes navečer tě budou operovat a když půjde všechno tak, jak má, pustí tě už zítra"

„To by bylo super"

Máma se usmála a chytla mě za ruku.

„Nemám říct Shawnovi, aby se stavil?"

„Mami, jen to ne. Až budu chtít, aby tu byl, pozvu ho sem. Navíc nevidim jediný důvod, proč by měl přijít dnes, když ho můžu vidět i zítra"

„Dobře" ušklíbla se.

„Tak já asi půjdu... musím se vrátit do práce, ale hned po operaci tu budu, ano?"

„Ano"

„Tak se zatím měj"

„Ahoj" usmála jsem se.

Mamka odešla a mě nezbývalo nic jiného, než zůstat ležet tam kde jsem a koukat do zdi. Pomalejší internet jsem nezažila a na datech taky nemůžu být věčně, takže jsem proste jen tak hleděla a přemýšlela.
_____
„Rose?" Někdo zaklepal. Jeho hlas mi byl povědomý, ale nebyla jsem si jistá.

„Ano?"

„Ahoj, Rose" vešel do dveří. V levé ruce držel puget růžových tulipánů a v té pravé bonbonieru.

„Ahoj, Justine. Co ty tady děláš?"

„Doneslo se ke mně, že tě srazilo auto. Měl jsem o tebe strach. A taky jsem ti přinesl takovou maličkost"

„Maličkost? Páni. Zasloužím si vůbec takovou péči? Děkuju moc Justine" Odvětila jsem s úsměvem.

„Zasloužíš" usmál se.

Jednu ze sester jsem požádala o vázu s vodou.

„A jak ti vůbec je?" Prolomil ticho Justin.