Nejdůležitější priority života (S.M.)

15. V Z P O M Í N K Y

Týden, kdy jsem se starala o Kate a domácnost, utekl jako voda. Rodiče přijeli odpočatí z lázní a vše se vrátilo do starých kolejí. Ve škole dokonce už všichni ví, že chodím s Justinem. Oba jsme schytali pár nenávistných komentářů, jeho kamarádi mě nenechají chvíli být, ale to je mi jedno. Já Justina miluju ze všeho nejvíc, kvůli němu bych položila svůj život. Je pro mě vším.

*o měsíc později*
Před pár dny jsme s Justinem oslavili měsíc našeho vztahu. Zašli jsme na večeři a potom se koukali u mě doma na romantické komedie, které miluju. Taky mi daroval řetízek se srdíčkem. Na jeho zadní straně byly vyryté jeho iniciály.

———
„Holky, můžete prosím příjít do kuchyně?" Zakřičí máma z dolního patra.

Kate byla po dlouhé době zase se mnou v pokoji, to už se dlouho nestalo. Potřebovala poradit s nějakým klukem.

Obě jsme se tedy zvedly a vyšly dolů za rodiči.

„By mě zajímalo, co po nás zase chtěj" zašeptám.

Kate se zasmála.

„My jsme si s tátou říkali.." řekla máma ještě před tím, než jsme si sedly na židle.
„Nejedete zase do lázní, že ne?" Skočím do řeči.

„Ne. Sice jste to tu zvládaly dobře, ale ne. Abych to dopověděla - zítra, což je pondělí, zůstanete doma. Žádná škola, žádná práce. Tohle je pro zatím vše. Máme pro vás jedno velikánský překvápko, který se vám bude nesmírně líbit. Co se vám ale líbit určitě nebude... zítra si nastavte budíky na pátou ráno."

„A víc nám neřeknete?" Zeptám se se zvedlým obočím.

„Ne, počkejte si do rána" šibalsky se usměje máma.

„No, skvělý. Takže budem vstávat a nakonec z toho vyjde návštěva babičky na druhý straně města, jako tomu bylo do teď" podívám se na sestru.

Pomalu odejdeme do pokoje.

„Tak co ten tvůj kluk? Ještě nějaký rady?" Šťouchnu do Kate.

Sestra jen zakroutí hlavou.

„Ségra, co je?"

Neodpovídá.

„Tak sakra, vyklop to"

„Mně se strašně stýská po bráchovi" obejme mě.

„To nám všem" Odvětím.

Po tvářích se nám začnou kutálet slzy.

„James byl skvělej. Ať už člověk, nebo bratr. Nikdo se s ním nikdy nenudil, žil přítomností a byl to ten nejvíc pozitivní člověk, kterýho jsem znala" řeknu mezi vzlyky.

„Jo, to byl" odpoví sestra.

„Víš, že jsou to zítra dva roky od jeho smrti?" Zeptá se.

„Jasně, že vím. Ten osudnej datum se nedá zapomenout"

„Bylo to s ním hodně špatný..." řekne Kate.

„Z ničeho nic odešel. Tolik věcí, co bych mu chtěla říct. Tolik chvílí, u kterých jsem si na něj vždycky vzpomněla... a těch zážitků, těch krásnejch dní, který nám věnoval. Vše se vždycky snažil pomoct..." řeknu se sklopenou hlavou.

„Jo" odpoví sestra.

„Pamatuješ? Jak jednou přišel domů a bezdůvodně nám daroval letenky do rukou se slovy: „Zítra letíme do Disneylandu!" ? Nebo jak byl špatnej z rozchodu s jeho holkou?" Zavzlykám.

„A nebo jak se jednou neskutečně opil na osmnáctiny?" Zasměje se sestra zkrz slzy.

„Jo, to byly časy.. když tu byl. Svět se zdál být najednou hezčí, zářivější... všem ukazoval, jak moc je má rád. Dokazoval lásku každičký den. Mimo sestry jsem navíc měla bráchu, ke kterýmu jsem mohla kdykoliv přijít, vybrečet se a nadávat na to, jací debilové kluci jsou. Chybí mi." Řeknu.

Kate mě objala.

Naše vzpomínání zdaleka nekončilo. Prohlédly jsme si fotky, na kterých jsme všichni tři sourozenci. Poslechly si písničky, na které si spíš pamatuju já, protože Kate byla malá. Po chvíli se k nám přidala i máma - původně za námi přišla kvůli té samé věci. A jelikož zítra odjíždíme neznámo kam, na hřbitov jdeme dnes. Oblékli jsme se a zamířili do obchodu, kde jsme koupili svíčky a několik růží. Stejně jako minulý rok.

Dojdeme k hrobu, položíme pár zapálených svíček a každý jednu rudou růži. Věnujeme pár slov a mlčky odejdeme.

Bratr zemřel na leukémii. Přesněji - akutní myeloidní leukémie. Zní to strašně, úplně stejně to i probíhalo.
Zpočátku to vypadá jako klasická chřipka. Postupně se k tomu přidávají vyšší a vyšší horečky a během lusknutí prstu ležíte v nemocnici. Taky mu často tekla krev z nosu, když se šrábnul, pomalu nešla zastavit krev. Doktoři si nevěděli rady. Netušili, co to může být. Až z krevních testů a odebrání kostní dřeně se potvrdily ty nejhorší diagnózy.

Chemoterapie byly nedílnou součástí již zmíněné nemoci. Ačkoliv doktoři dělali co mohli, nedalo se nic zachránit. Chemoterapie přestaly účinkovat a nám zbyly oči pro pláč. Za Jamesem jsme chodívaly každý den. Kromě táty - to už ale víte ze začátku. Den se ke dni přidával a blížil se osudný dvaadvacátý únor 2016. V každém z nás se skrývala kapka naděje, že tu s námi vydrží déle. S mámou a Kate jsme byly u toho. Všechny jsme ho při jeho posledním výdechu držely za ruce. Jeho konečná slova byla ta, že nás neskutečně miluje a že na nás tam z vrchu bude dohlížet. Doktoři u všeho byli. Poslali nás domů.
Ten den si pamatuju, jako by se to stalo včera. Tohle je pro mě ten nejhorší den, pro mě nejvíc obávaný datum z celého roku.

Všichni jsme přišli domů a sedli si do obývacího pokoje. Máma přinesla skleničky a láhev červeného. Sestře jsme taky trochu dovolili. Přiťukli jsme si na Jamese. Celý večer jsme jen tak klábosili a potom šli spát.

Co mi ale přišlo dost divné bylo to, že se mě Justin nepokoušel kontaktovat. Ani mi ne popřál dobrou noc, což dělával každý večer.

Dnešní kapitola mi přijde kratší než ostatní, v této se ale dozvíte mnohem důležitější věci.
Upřímně, psaní tohodle nebylo zdaleka tak jednoduchý, jak se možná zdá - hlavně bez googlu bych to nezvládla😄 a jestli se v něčem pletu, opravte mě! ❤️

Při psaní posledních řádků jsem měla slzy na krajíčku, i přes to, že je to všechno vymyšlený a nic z toho se vlastně nestalo. Taky mi po celou dobu hrála v hlavě písnička z Hvězdy nám nepřály, kterou si určitě pusťte a zaposlouchejte se. Máte ji v médiích :)
Love u❤️
~N