Nejdůležitější priority života (S.M.)

30. N Á S L E D K Y

„Slečno, můžete po svých?"

„Ano, hlavně se postarejte o přítele.."

„Nebojte. Vylezte z auta a další sanitář vás dovede k sanitce ano?"

„Dobře."

Ještě řeknu pár slov Shawnovi, i kdyby to měla být má poslední.

„Shawne, miluju tě. Zůstaň se mnou! Já tu jsem jasný? Vždycky tu pro tebe budu. Já vím, že jsi silnej. Že to zvládneš. Miluju tě. Moc." Stisknu mu ruku.

„Já..."

„Shhhh."

„Rose, nechoď."

„Já musim jít. Záchranáři se o tebe i o mě postarají, brzy se uvidíme!" Pohladím ho po vlasech.

Vylezla jsem z nabouraného auta, kde na mě čekala milá záchranářka. V tomhle momentu jsem necítila fyzickou bolest, spíš jsem byla v šoku a bála se o Shawna.

Posadím se do sanitky a paní mi začne ošetřovat ruku.

„Bolí vás to? Není vám na zvracení, nemotá se vám hlava nebo tak něco?"

„Ta ruka je v pohodě... ale je mi tak zvláštně... bolí mě hlava, ale tuhle bolest jsem ještě nikdy nezažila..."

„Jak vás to bolí?"

„Tak divně... nepopsatelně... je to jako tlak, kterej mi chce vytlačit oči z důlků." Usměju se.

„Dobře je, že jste neztratila smysl pro humor."
„Tak pojďte dovnitř. Vypadáte v pohodě, podle mě máte lehoučký otřes mozku a pravděpodobně naraženou nebo zlomenou  pravou horní končetinu, ale to se spraví." Dodá.

„Děkuju moc. Mohla bych vidět přítele?"

„Ne. Uvidíte se v nemocnici, teď potřebujete oba ležet, kdyby se něco stalo. Nebojte, už je o něj postaráno."

„Ok."

Do nemocnice jsme to neměli daleko, ale mně to přišlo jako věčnost. Ležím na lehátku a hlavou mi proudí řeka myšlenek. Většina z nich je ohledně Shawna, o kterého se nesmírně bojím, ačkoliv vím, že ho má na starosti tým zkušených lékařů.

Po pár minutách (co mi ale přijdou jako věčnost) se dostaneme do nemocnice, kde nás následně dají na stejný pokoj. Já jsem celkem v pořádku, ale Shawn je na tom sakra špatně. Na ambulanci mu doošetří zbytek zranění a zanedlouho je u mě.

„Rose." Promluvil tiše.

„Shawne, sakra! Nemluv. Akorát tě to vysiluje."

„Ale... já..."
Napjatě poslouchám.
„Musím.."

„Dobře." Věnuji krátkou pusu na čelo.

„Já nechtěl. Promiň."

„Ty za nic nemůžeš!"

„Vždyť jsi spala, to nemůžeš vědět."

„Copak ty jsi udělal nějakou chybu?"

„Já... jel moc rychle. Já si prostě neuvědomil, že..."

„...shhh. Teď je hlavní to, abychom se z toho oba dva vyhrabali. Ikdyž mně je fajn, jen ty jsi trošku pomlácený no." Uchechtnu se.

Shawn se z posledních sil usměje.

„Tak a teď hezky spi, potřebuješ to. Kdyby se něco dělo, okamžitě volej buď sestřičku, nebo mě, ano? Já tu budu. Hlavně tu nenech ty mě. Ty si nezasloužíš umřít, takže si tyhle myšlenky ani neber do hlavy, ano? Všechno, ale fakt všechno, se vrátí do normálu. Bude to trvat, ale vrátí. Čas je ten nejlepší lék." Šeptám, dokud nepromluví ty dvě poslední slova před tím, než usne.:„Miluju tě."

„Já tebe taky. To přece víš." Políbím ho.

Shawn spokojeně spí, já ležím na zádech a koukám do stropu. Když vtom do pokoje vešla sestřička.

„Pardon, já asi půj-"

„Ne, pojďte dál... já stejně nemůžu spát." Zašeptám.

„Dobře. No, nesu vám dobré, ale i ty horší zprávy. Vzhledem k vašemu zdravotnímu stavu si vás tu necháme na pár dalších dní, ale nebojte, dlouho tu s námi nebudete. Pokud bude všechno v pořádku, myslím, ze byste do dvou dní mohla být doma."

„Tak to je skvělý! A co je tedy ta špatná zpráva?"

„Váš přítel, Shawn, má momentálně paralyzované obě dolní končetiny. Na míše jsme nezaznamenali nějaké zranění, což vypadá velmi dobře, má to ale spoustu možných cest, proč jsou nohy nehybné. V každém případě: oba jste na dobrý cestě, u pana Mendese to vypadá na delší hospitalizaci a následnou rehabilitaci, což ale nemění nic na tom, že z toho oba vyjdete bez nějakých velkých následků... maximálně pár jizev."

„Panebože... děkujeme mockrát."

„Nemáte za co, já vám oběma přeju brzký uzdravení."

„Jste moc hodná... nashledanou."

„Nashle." Věnuje krátký úsměv.

Ihned, jak sestřička zavřela dveře, se mi spustí slzy z očí. V hlavě mám oceán myšlenek, snažím se ale zůstat pozitivní.

„Rose."

„Shawny? Jakto, že nespíš?"

„Já... nechci abys brečela."

„Ty troubo, ty mě teď rozbrečíš ještě víc!" Pohladím ho po vlasech.

„Všechno bude dobrý, uvidíš."

„To se ti to lehko řekne, co když se už nikdy nepostavíš na vlastní nohy? Co potom? Jak..."

„Shh. Žádný takový, já se z toho vyhrabu. Ty mi ale musíš psychicky pomoct, ano?"

„Jo. Vždyť víš, že tu budu vždycky pro tebe."

„Já vím."

„A teď už spi."

„Dobrou noc."

„Dobrou zlato." Políbím ho.

Po dalším století nová kapitola. Pardon🤭❤️.
Je skvělý sledovat to, jak ty čísla denně rostou nahoru. Jste skvělí, děkuju vám. Posunuli jste mě úplně někam jinam, psaní mi hodně dalo a rozhodně nehodlám přestat! I love y'all soooo muuuch❤️
(Za případný chyby se omlouvám, jsem moc líná na to, abych si to po sobě ještě četla 😂)