ZVÍŘE mavy

5

Adam se mnou čekal na letišti. Už jsem čekal než se 'ozvou' abychom nastoupili do letadla. Těším se. Hrozně. Ale po Adamovi se mi bude stýskat. Nějak to budu muset přežít.
Právě sedíme na nepohodlných křesílkách a držíme se za ruce. Adam je poměrně smutný že odjíždím. Hlavu položil na mé rameno. Ale po chvíli začal popotahovat jako by se měl rozplakat. A stalo se ,začal vzlykat na mém rameni. Svoje ruce jsem položil na jeho záda a přimáčkl jsem si ho k sobě. Dělal jsem konejšivé gesto, hlazeni po zádech.

"Zlato nebreč, za chvíli budu zpět"

-" Ale já tě potřebuju tady! Koho budu teď moct mazlit když budeš pryč?"

"Neboj se , hned jak se vrátím tak tě celýho umazlím....slibuju"

V tom se rozezněl zvuk k nástupu do letadla.

"Cestující letu 3487 s travel servise ať se dostaví k nástupní bráně, odletame za dvacet minut"

Adam se ještě víc rozplakal. Znovu jsem ho objal a políbil ho do vlasů. Pomalu jsem se vykroutil z obětí a chytl jsem Adama za ruce. Svoje rty jsem spojil s těmi jeho a něžně jsme přešli v líbání. Svůj jazyk jsem mu strčil snad až do krku. Už jsem se chtěl odtáhnout ale Adam naše líbání prohloubil. Nakonec se mi to povedlo a já Adama pohladil po rameni.

"Papa zlato"

-" bude se mi stýskat"

"Mě víc!tak ahoj Ady"

Krátce jsem ho ještě políbil a šel jsem směrem do letadla. Už jsem se neohlížel, protože jsem měl slzy taky na krajičku . Už jsem usedl do letadla, sedím u okénka, letušky začali vykládat ty svoje kecy které jsem slyšel milionkrát. Nevěnoval jsem jim pozornost a bezstarostně jsem se díval z okénka na runway. Přemýšlel jsem o všem možném. Adam mi bude hrozně chybět, ale těším se až zjistím co se vlastně tehdy stalo. Moc si přeju aby Martínek žil. Byla by ho opravdu škoda. Už v 5 letech uměl výborně číst a psát. Už jako malý četl odborné knížky. Pamatuju si, že si tehdy do Amazonie vzal asi deset knih o dějinách, lidském těle a o etiketě. On býval dokonalý dítě.

Nemám co psát....tak napíšu jen, zkurvenej valentyn😂😐😂