Černá ovce ¤ (Dokončeno)

Kapitola sedmá

Celou hodinu jsem prostě musela pozorovat partičku povolených kravat. Přišlo mi, že se na mě Will chtěl podívat, ale něco jako by mu snad bránilo. O přestávce se mi začalo chtít na záchod, a tak jsem se tam vydala. Měla jsem štěstí, že si pamatuju cestu. Když se za mnou zavřely dveře konečně bylo ticho a já si oddechla. Nemít přátele asi není až tak super jak jsem si myslela. Zavřela jsem se do kabinky a vykonala potřebu, když jsem vylezla, postavila jsem se před zrcadlo a trochu si opláchla obličej.

Najednou se ale otevřeli dveře a do místnosti vešel Daniel. „Co tady děláš?" zeptala jsem se lehce vyděšeně a zároveň i unaveně. „Mám pár otázek..." Popošel ode dveří k oknu, kde se posadil na parapet. „No, ale já ti na nic odpovídat nechci!" Šla jsem ke dveřím a pokusila se je otevřít, ale marně. Buďto je někdo držel, nebo byli jen zamknuté. Uslyšela jsem jeho marný pokus o to se nesmát. Otočila jsem se zpět a s protočením očí se zeptala: „Tak co chceš?" Také jsem chtěla odpovědi a stejně mi nezbylo nic jiného než spolupracovat.

Daniel mě vyzval, abych se vedle něj posadila. Chtěla jsem vědět o co mu jde. Zhluboka jsem se nadechla, rozešla k němu a posadila se vedle něj. „Matka mi včera sdělila zajímavou informaci..." „Jakou?" skočila jsem mu do řeči, i když jsem odpověď znala. „Prý u vás dělá služebnou a jdeme s tebou a tvým otcem dnes na večeři... Takže se ptám... Práskla jsi nás?!" Začala jsem zrychleně dýchat. „Ne! Není to můj styl stěžovat si tatínkovi! Umím si vše zařídit sama! A z té večeře nejsem zrovna dvakrát nadšená." „To jsme dva!"

Daniel se postavil a došel ke dveřím. „Líbí se mi tvá odvaha, ale nesmíš jí zaměňovat za pošetilost." Hrdě jsem se postavila a zkřížila ruce na prsou. „Má to snad být rada do budoucna?" Daniel se usmála a potom zaklepal, dvakrát rychle a dvakrát pomalu. „Brzy se všechno dozvíš." Když se dveře otevřeli a on se ke mně opět otočil zády, uviděla jsem to. Daniel měl zezadu na krku vytetovaný: „Ten symbol..." Zašeptala jsem velice potichu. „Daniely!" zakřičela jsem jeho jméno a on se otočil zpět s poněkud milým úsměvem. „Proč to tolik prožíváte?! Co se tady děje?!" „Slíbil jsem ti, že vysvětlení dostaneš, až zkrotíš svou paličatost! Jen ti můžu říct, že... minulost mluví jasně!" Odešel pryč a zanechal mě na místě s hlavou plnou otázek.

Najednou zazvonilo a tak jsem chvátala do třídy. Učitel tu ještě nebylo a to bylo mé jediné štěstí. Nechápu, o co tu jde, ale asi ke mně Alex nebyl zrovna dvakrát upřímný. Nejspíše v tom bude něco jako staré křivdy. Jakmile přišel učitel opět jsem ho spíše ignorovala a pozorovala povolené kravaty. Zaujal mě Tyler, který samou nudou usnul. Na zápěstí pravé ruky měl onen symbol. Očividně má ten symbol pro povolené kravaty nějaký význam. Proč by mi ho, ale ryli do zad? Očividně jsem pro ně nebyla moc důležitá, když do mě kopali, fackovali mě a házeli se mnou o zem!

Zazvonilo na přestávku, a to znamenalo jediné... TEĎ... MÁME... TĚLOCVIK! A já rozhodně nejsem psychicky připravená na to, aby si ze mě banda pitomců opět dělala boxovací pytel. Všichni se zvedli a jenom já tam stále seděla jako pecka. „Ehm... Emo? Teď je tělocvik, musíš jít..." řekl Will mezi dveřmi, potom se usmál a už spěchal za ostatními.

Pomalu jsem se zvedla a kráčela chodbami přímo do šaten. Alespoň něco je na tom všem dobré. V šatnách mohu okukovat vypracovaná těla některých z kluků. Samozřejmě, ne všichni ze tří jsou vypracovaní.

Otevřela jsem dveře do šaten a opět ke mě všichni zvedli zrak. Tentokrát se však bez jakékoliv poznámky, vrátili k převlékání. Vydala jsem se ke skříňce, ve které jsem měla věci minule. Svlékla jsem si košili a uslyšela, jak si kluci špitají. Proto jsem se jen tak lehce otočila přes rameno. Samozřejmě, utažené kravaty mi koukali na záda přímo na symbol. Jakmile si všimli že je také pozoruji, přestali zírat. Jenom jsem potřásla hlavou a protočila oči. Bože tohle všechno je tak strašně trapné!

Když jsme byli převlečení, vydali jsme se do tělocvičny, kde jsme čekali na kouče. „Tak jo mládeži... Dnes si dáme volejbal. Rozdělte se šest na šest!" Můj lehký úsměv se změnil na smutek. V podstatě je skutečně dost smutné, že nemám přátele. Všimla jsem si, jak se Daniel naklonil k Robbiemu a ten přikývl. Vydal se k utaženým kravatám. Opět jsem se podívala na Daniela a ten na mě kývl abych šla k nim. To jako vážně? Povolené kravaty obětovali jednoho ze svých, abych mohla hrát s nimi místo něj? Jaká to čest! Ale znovu nic nechápu! Volejbal je snad jediný sport, který jakž takž zvládám. 

Nejvíce mě zarazilo, že dnešní hodina tělocviku proběhla bez hádek, rvaček a ponižování. Zbylé hodiny ubíhaly rychleji, než obvykle a já opět mířila domů. Vůbec netuším, co si večer vezmu na sebe...

Bohužel jsem si dneska zapomněla sluchátka, a tak musím absolvovat nudnou chůzi domů, bez písniček. To je fakt na nic! „Emo?!" Už zase na mě někdo volá jako na psa, tohle mě už začíná štvát. Otočila jsem se a stejně jako včera za mnou pádil Will. „Co?!" „Ahoj, můžu s tebou mluvit?" Tak krásně se usmál, tomuhle úsměvu prostě nejde odolat. „A o čem chceš mluvit..." „Chci se ti omluvit za to včera, zpanikařil jsem... Ta pusa...Jen chci, abys to nebrala nějak špatně..." „Jistě, neberu... Je to vše?" Will se s úsměvem zamyslel. „A... Můžu tě doprovodit?" „Zamyslím se... Ne!" pronesla jsem arogantně. „Proč ne?" „Protože jste mě kurňa pořezali a zesměšňovali! Nemám jediný důvod se s tebou bavit!"

„A co když ti něco ukážu..." Ďábelsky jsem se usmála. Že by konečně začala spolupráce? „To potom záleží co..." Will si vyhrnul kalhoty na levé noze a shrnul si ponožku co jen to šlo, trochu mu v tom bránili boty. Uviděla jsem část symbolu. Onoho symbolu, který mě provází od prvního dne. „Co je ten symbol zač?!"

Will se rozešel a já taky přidala do kroku. „Je to symbol naší parta, znamená vše, známe se s klukama déle než bys čekala a i když se nedohodneme přeci jen jsme parta..." „Tak počkat! To znamená že jste si mě... Podepsali? Označkovali? To je tak ujetý!" „Počkej! Nesmíš to pochopit špatně! Daniel tě nejdříve zkoušel, aby věděl, jestli stojíš za záchranu a nakonec jsi ho přesvědčila. Když jsme si tě, jak ty říkáš "podepsali" Alex a ostatní už ti nemohli nic udělat." „Vždyť Alex a ostatní se ke mně chovali suprově, na rozdíl od vás!" „Víc ti říct nemůžu... Teď už vše závisí pouze na Danielovi..." Pomalu jsem přikyvovala.

Zbytek cesty jsme jen mlčeli a když už jsme byli na místě, Will mě objal a bez jediného slova odešel. „Blázen jeden..." Zašeptala jsem potichu se smíchem a už spěchala domů.