Černá ovce ¤ (Dokončeno)

Kapitola dvacátá první

Ještě bych chtěla moc poděkovat Kmiko12D ❤️  

Seděla jsem na posteli v mém pokoji a zírala kamsi před sebe. Právě jsem zjistila, že svého tátu vůbec neznám. Co mi tají?

,,Emo? Zlatíčko? Nechtěla by jsi se mnou jet nakoupit jídlo?" Rychle jsem zvedla svou hlavu a podívala se na otce, stojícího ve dveřích. ,,Klidně," řekla jsem s hlasem lehce mimo, ale on to ignoroval. Jen se usmál a vydal se pryč. Rozpustila jsem si vlasy, trochu je pročísla rukou a podívala se do zrcadla. Na sobě jsem měla černé, kraťasy a bílé, volné tílko. To by šlo.

Vydala jsem se dolů a potom do garáže. Táta už seděl v autě a nervózně klepal prstem do volantu. Trochu vyděšeně jsem se posadila vedle něj a připoutala se. Táta pořád zíral před sebe. ,,Můžeme jet?" Rychle ke mně strhl svůj zrak. Tvářil se jako kdyby ani nevěděl kdy jsem přišla a potom nastartoval. ,,Jo, dobře. Jedeme!"

,,Děje se něco?" musela jsem se zeptat. ,,Ne nic!" Falešně se usmál. Lhal mi a ani nevěděl, že něco vím. Nechtěla jsem to vytahovat. Bála jsem se, co vlastně vím.

Jeli jsme zhruba patnáct minut a táta potom zaparkoval blízko vchodu. ,,Myslím, že si dáme zmrzlinu co ty na to?" ,,Proč ne..." Docela rychle jsme nakoupili a už jsme nandávali tři tašky do kufru. Nakoupili jsme toho poněkud hodně, ale to jsem teď skutečně neřešila.

Opět jsme seděli v autě a zrovna na křižovatce stáli v koloně. ,,Emo?" vyslovil mé jméno rozklepaným hlasem. ,,Ano?" ,,Víš, požádal jsem Charlotte o ruku..." ,,Cože?!" vyjekla jsem. ,,No ano..." Špatně se mi dýchalo a tak jsem se pokusila uklidnit. ,,Přijala? Jste zasnoubeni?!" vypadlo ze mě nakonec vyděšeným hlasem se známkou beznaděje.

,,Ano! Budeme se brát!" ,,COŽE?!" opět jsem vyjekla. ,,Doufám, že ti to moc nevadí!" Vadí! Vadí a hodně! Na chvilku jsem se zamyslela: ,,A jen tohle tě tak trápilo?" ,,Né úplně..." ,,Ne úplně? Tak o co teda jde!" Otec se začal falešně smát. ,,Nebuď tak zvědavá!" Naštvaně jsem zkřížila ruce na prsou a zírala před sebe.

Jelikož nechtěl dále čekat v zácpě, rozhodl se to vzít přes garážové bludiště, kde se stal ten incident s vyřezáváním do mých zad. Znuděně jsem zírala z okna, když v tom proti nám vyjelo auto. Táta prudce šlápl na brzdu a já lehce vyletěla do předu. Auto se také zastavilo. Bylo to černé BMW.

Se zvláštním výrazem jsem se na tátu podívala. ,,Co je? Co se děje?!" ,,Zůstaň tady!" Přikázal mi a šel z něj až strach. Tuhle tvář jsem ještě neznala. Vystoupil a vydal se k tomu autu. Z BMW vystoupil muž v kapuci, bohužel jsem mu neviděla do očí.

Lehce jsem stáhla okénko, abych věděla o čem se baví. ,,**** tě poslal..." začal otec. Slyšela jsem opravdu špatně. Byli moc daleko, takže jsem se musela soustředit. ,,...Nechal jsi mě tam hnít! **** mě zachránil... dal mi domov a ty jsi o tom nevěděl! **** radši!" Zaujatě jsem je pozorovala. ,,Je tu ******** ji vidět?" řekl táta. ,,Myslel jsem, že je mrtvá! **** říkal to! Jsi lhář!" Muž v kapuci začal vrtět hlavou a šel k autu. Táta se otočil a vydal se zpět ke mě.

Musela jsem však pozorovat toho muže, který se ohl do auta a vytáhl pistoli. ,,POZOR!!" zakřičela jsem. Táta se otočil a muž ho střelil nejdříve do nohy a potom do břicha. Začala jsem ječet a on si mě všiml. Teprve teď jsem mu viděla do tváře. Mohlo mu být tak dvacet, měl strniště a když mě spatřil, díval se jako kdyby mě znal. S vyděšeným pohledem se podíval na mého tátu a jako kdyby mu došlo co udělal se rozběhl k autu.

Nasedl do něj a začal couvat pryč. Rychle jsem vylezla a vydala se k otci. ,,Tati?! TATI!" Tekla mu krev z pusy a celý se třásl. Klekla jsem si a položila si jeho hlavu na mé nohy. ,,Musíš se dozvědět pravdu! Chtěl jsem tě jen chránit..." ,,Nemluv!" Rychle jsem z jeho kapsy vytáhla telefon a zavolala záchranku. Hlas se mi třásl a ani jsem nevěděla co říkat, ale jakmile jsem uslyšela, ,,náš vůz je již na cestě!" trochu jsem se uklidnila.

,,Nestihnou to... Ty to víš..." Začala mi po tváři stékat slza. ,,Stihnou! Stihnou to! Tati já tě potřebuji! Musíš tu být se mnou! Nemůžeš odejít! JÁ TĚ POTŘEBUJI!" Pravou rukou mi položil na tváři. ,,Jdi ke mě do pokoje, ve skříňce pod postelí je klíček, který... Který pasuje k šuplíku od stolu... Nejdeš tam pravdu! Musíš být silná!"

Sundal si starý rodinný prsten a vtiskl mi ho do ruky. ,,Chtěl jsem tě jen chránit!" Začal zavírat oči. ,,NÉ! Nezavírej oči! CO mám dělat?! CO MÁM DĚLAT! Tati prosím!" z mých očí se drala šílená spousta slz. Už jsem na něj pomalu ani neviděla. Táta se na mě usmál. ,,Řekni Charlotte, že jí miluji... ale to ty budeš vždy na prvním místě!"

Zavřel oči a přestal dýchat. ,,Tati?! TATI?!" Nahmatávala jsem jeho puls, ale bohužel už žádný neměl. Nevěděla jsem co dělat a to se mu stalo osudným. Šíleně jsem brečela a přes své vzlykání jsem neslyšela záchranku. Záchranáři se mě snažili od otce odtrhnout, ale marně. Pokoušeli se mu dát resuscitaci, ale také marně... Byl mrtev a já už neměla nikoho.