Černá ovce ¤ (Dokončeno)

Kapitola dvacátá druhá

V ruce jsem pevně svírala otcův prsten a slzy mi nekontrolovatelně stékaly po tváři. Na místo dorazila už i policie, která mě začala zasypávat otázkami. ,,Neznáte jméno pachatele?" ,,Ne." ,,Pamatujete si jak vypadal?" ,,Trochu," ,,Měl váš otec nějaké nepřátele?" ,,Nevím!"

Stále jsem brečela. Na místo dorazila Charlotte i s Danielem. Rychle jsem se k nim vydala a spadla do Danielovi náruče. Měl od mých slz mokré rameno. ,,To bude v pořádku... Jsem u tebe!" Slyšela jsem, že brečí. Jeho hlas mi to řekl. Charlotte šla vyřizovat věci s policií. Když jsem se na ni podívala, brečela si stejně jako já.

,,Celá se třeseš, musíme tě odtud dostat!" ,,Oni... měli se brát" ,,Já vím... já vím," šeptal mi do vlasů. Pevně mě k sobě tiskl a hladil mě po zádech. Viděla jsem jak do sanitky nakládají tátovo tělo v odporném, černém pytli. Musela jsem odvrátit zrak. 

 Mířila k nám Charlotte. ,,Budou to vyšetřovat jako vraždu, takže nám prozatím Jackobovo tělo nevydají..." Nevěděla jsem co říct. Brečela i když se pokoušela být silná. Vydali jsme se k autu, kterým přijeli.

Z breku mě boleli oči a chtělo se mi spát. Daniel si vedle mě sedl a já se o něj opřela. Chtěla jsem spát, ale slzy nešli zastavit. Stále mi stékali po tvářích. Vzpomněla jsem si, že v ruce stále svírám otcův prsten. Podívala jsem se do dlaně a uviděla masivní prsten, který měl na sobě různé ornamenty a vyryto Black. Charlotte se posadila za volat, ale věděla jsem, že není schopna řízení. Zhluboka se nadechla, setřela si slzy a nastartovala.

Uběhlo několik dní, strávila jsem je v pokoji. Sama! Bez jídla, bez Daniela, jen ve svých slzách a vzpomínkách. Charlotte ke mně chtěla několikrát poslat psychologa, ale já dveře neotevřela. Nebyla jsem připravená na jakýkoliv kontakt.

Ležela jsem na posteli, v ruce svírala tátův prsten. Oči mě od stálého breku boleli, ale i tak jsem je nemohla zastavit. Konečně jsem se rozhoda. Chci znát pravdu!

Ze šperkovnice, kterou jsem měla na stole, jsem vytáhla tak akorát dlouhý řetízek a navlékla na něj prsten. Chvilku jsem si ho prohlížela a potom si řetízek přetáhla přes hlavu. Když ho nemůžu nosit na prstu, budu ho nosit na krku.

Jak to táta říkal? Jdi ke mně do pokoje. Ve skříňce pod postelí je klíč od šuplíku, kde se skrývá pravda. Vydala jsem se tedy do tátova pokoje. Pomalu jsem otevřela a vyšla z pokoje. Nikde nikdo. Všude bylo ticho a klid. Sešla jsem schody a přes obývák se dostala před dveře onoho pokoje. Zhluboka jsem se nadechla a vzala za kliku.

Je to tu stále stejné. Veliká postel, skříň, komoda, zrcadlo a obrovský psací stůl. Došla jsem k posteli, ohnula se a opravdu tam ležela menší skříňka.Okamžitě jsem ji poznala. Byla to hrací skříňka mojí mámy. Když jsem byla malá, dokázala jsem usnout jen při tónech skříňky. Vytáhla jsem ji a otevřela. Byla tam baletka a začala hrát krásná melodie.

Uvnitř byla fotka, na které jsem byla já a maminka ještě v nemocnici. Musela jsem se pousmát, ale můj úsměv opadl když jsem uviděla klíč. Potom ve skříňce ještě byl zlatý přívěsek, který se dal otevřít. Uvnitř bylo napsáno: jsi mé všechno Emo. S láskou táta. Pod tím nápisem, byla ještě čísla 7627.

Nechápala jsem co mají znamenat. Přívěsek jsem zavřela a položila na postel. Popadla jsem klíč a vydala se ke stolu. Musím zjistit o co šlo, ať už je pravda jakákoliv! Posadila jsem se na židli. S hlubokým nádechem a výdechem vsunula klíč do klíčové dírky, otočila jím a šuplík vytáhla. Uvnitř byla modrá složka. Vyndala jsem ji a otevřela ji. Byli tam tři dopisy a jeden volně vložený papír. Všechno jsem to vysypala na stůl a prohlédla. Na obálkách byly jména, Danielovo, mé a také Charlotte.

Volně vložený papír byla závěť, na které veškerý majetek odkazuje mě, ale do mých osmnáctých narozenin ho bude spravovat Charlotte. Proč by otec psal závěť teprve ve čtyřiceti pěti letech. Musel vědět, že po něm někdo jde! Ale kdo? A hlavně proč? Co mi uniká?!

Popadla jsem obálku s mým jménem a pomalu ji otevřela. Uvnitř byl papír popsaný z obou stran. Začala jsem číst...

Drahá Emo,

Moc mě mrzí, že jsme si o tom nemohli promluvit z očí do očí, ale myslím si, že by jsi to měla vědět. Máš bratra. Staršího bratra, který měl vážné psychické poruchy a tak byl dlouho v péči lékařů, psychologů, psychiatrů. Kvůli němu tvá máma tolik pila. Po její smrti jsem za ním ani jednou nebyl. Nemohl jsem. Je mu dvacet dva let. Každý měsíc jsem posílal peníze na jeho léčbu. Nevěděla jsem však, že on od svých dvanácti let v ústavu nebyl. Využili ho. Pomalu jsem na něj začal zapomínat. On však nezapomněl! Nikdy! Před týdnem jsem od něj obdržel dopis. Nechápal, jak jsem mohl dovolit, aby na něm v ústavu prováděli ty špatné věci a myslel si, že jsi mrtvá. Nevím kdo a nevím proč, ale někdo mu do hlavy vtloukl lži.

Žádám tě, nesuď mě za mou nadutost a hloupost. Udělal jsem chybu! Obrovskou chybu! A jsem si toho vědom! Jen tě chci varovat, Ben je schopný všeho a mám podezření, že ho ovládá jeden z mých přátel. Asi bych ti měl o mé práci něco říct. Vždy jsem říkal, že pracuji jako biznismen a z části to byla pravda. Pracoval jsem s mafii. S mafii v různých koutech země... Mexiko, Čína, USA a spousta dalších. Chtěl jsem tě od mých kšeftů držet dál. Dál od mých klientů, ale ty jsi se velmi spřátelila s jejich syny. Kdyby jen spřátelila.

Obchodovali jsme s informacemi, penězi, zbraněmi a i lidmi. Nejsem na to vůbec hrdý, ale neměl jsem na výběr. Slib mi, že mi odpustíš... Jsem strašný člověk, ale i ti strašní lidé mají nějaké poslání a to mé bylo zařídit ti bezpečnou a bezstarostnou budoucnost, bez mafie a bez problémů!

Prosím vyhýbej se svému bratrovi. Nesnaž se ho kontaktovat! Nesnaž se ho najít! Mohl jsem si za to sám. Mohl jsem si za to jak moc špatně jsem se k němu zachoval. Choval jsem se jako hajzl! Prosím buď lepší než já! Jestli se tě Ben pokusí kontaktovat, nepřijmi to. Zatáhl by tě do toho. Byla jsi ještě malá, když odcházel a já byl rád, že jsi zapomněla. Nevím co by ti udělal, ale kdyby ti ublížil nikdy bych si to neodpustil.

Neříkej o Benovi policii. Nechci, aby kvůli mě opět trpěl! Miluji tě dceruško a moc tě prosím, přijmi Charlotte jako svou matku. A měj lepší známky! Doufám, že prožiješ krásný a dlouhý život. Vždy jsem tě chtěl jen chránit.

S láskou táta.

Když jsem dopis dočetla, mou tvář zahltila další salva slz. Takže já mám bratra? A táta mi o něm vůbec neřekl. Teď už nevím co si mám o otci myslet. Nebyl to dobrý člověk, ale vím, že to byl skvělý táta. Můj táta byl v podstatě mafián a já si toho nikdy nevšimla?

Přitom tu bylo tolik náznaků! Jako tehdy na moje narozeniny, když jsem viděla naše služebné přenášet obrovské kufry se zbraněmi. Nebo když jsem zaslechla rozhovor mého táty s tím Stefanovím. Což mi připomíná... Stefan je z mafiánské rodiny.

Položila jsem papír, trochu vyděšeně, na stůl a zhluboka dýchla. ,,Pro boha tati... co jsi to udělal," vydechla jsem. Uslyšela jsem zaklepání a tak si rychle setřela slzy. ,,Ano?" ,,Jsi v pořádku lásko?" Byl to Daniel. Po několika dlouhých dnech jsem znovu spatřila jeho tvář. Začala jsem kývat na souhlas, ale potom se mi zase spustili slzy a začala vrtět hlavou. Rychle se ke mně rozeběhl a objal mě. ,,Klid... Ššš... Bude líp." ,,Ale teď mi to tak rozhodně nepřijde!" zašeptala jsem do jeho ramene. Odtáhla jsem se od něj a zahleděla se mu do očí. Políbil mě a já se trochu uklidnila.

,,A co Charlotte? Jak to zvládá?" ,,Je na tom špatně. Každý večer se zamkne v pokoji s osmi flaškami vína a neotvírá. Mám o ní strach." Souhlasně jsem přikývla, poté se vydala ke stolu. Dala jsem do modrých desek závěť a dopis s Charlottiným jménem a dopis pro Daniela dala zvlášť. ,,Ty modré desky jsou pro Charlott a dopis navrchu pro tebe. Dones jí to prosím!" Přikývl, vzal mi papíry a vydal se pryč.