Černá ovce ¤ (Dokončeno)

Kapitola dvacátá čtvrtá

 Chci vědět o svém bratrovi vše! A hlavně chci pomstu! Otevřela jsem dveře a opět mě pohltili vzpomínky na tátu. Zhluboka jsem se nadechla a vkročila dovnitř. Buď silná! Potřebuji najít něco o Benovi! Šla jsem ke stolu a začala otevírat šuplíky. Všechny šuplík, byl plné papírů a desek.

Vytáhla jsem papíry z prvního šuplíku a začala se jimi pročítat. Některé byli i několik let staré, ale stále jsem nemohla najít ty o Benovi. Seděla jsem tu už několik hodin a začali mě silně pálit oči.

Najednou mi začal zvonit telefon. Volala mi Nathalia. ,,Půjčovna vzducholodí... Jak vám mohu pomoci?" Začala se do telefonu smát. ,,Ahoj Em... Nemáš chuť jít na kafe? Abby může!" Zhluboka jsem se nadechla. Když jsem se podívala na hromadu papírů, která mi ještě zbývala přečíst, rychle jsem jí odpověděla: ,,Dobře, alespoň si budu mít s kým pokecat a přijít na jiné myšlenky..." ,,Super! Takže u Herbieho ve tři?" ,,Ok, tak pa."

Zavěsila jsem a podívala se na hodiny. To už je půl třetí? Pomyslela jsem si a šla se přichystat. Teď jsem si přála jedné... Nemyslet na nic. Zrovna jsem si navlékala rifle, když na mě někdo promluvil. ,,Někam jdeš?" Podívala jsem se na dveře, ve kterých stál Daniel. ,,Jdu na kafe s Nat a Abby... Musím se jít vyvětrat jinak se tu z toho zblázním!" ,,Dobře... Tak je pozdravuj." Sladce jsem se usmála, vzala batoh, ve kterém už jsem měla připravené všechny potřebné věci a vydala se k němu. Políbila jsem ho na tvář a rychle pryč. Pod schody jsem si nazula boty a vyšla z domu rovnou na zastávku.

Z kapsy u kalhot jsem vytáhla sluchátka. Musím zabít čas posloucháním písniček. Ani nevím, co jsem tam zapnula, ale jelikož jsem stejně přemýšlela jen nad tátou, Benem, Danielem a Charlotte, bylo mi to jedno. Autobus naštěstí přijel brzy a tak jsem do něj nastoupila a posadila se na volné sedadlo k oknu.

 Podívala jsem se kolik je hodin a bylo tři čtvrtě na tři. No doufám, že nepřijdu pozdě. Jeli jsme zhruba deset minut a konečně jsem stála před kavárnou. Patří bratrovi Nat, který se jmenuje Herbie. Je to naprosto úžasný chlápek a je mu pětadvacet. ,,Ahoj Em..." Uslyšela jsem Nathaliin hlas. Otočila jsem se a uviděla obě dvě, jak ke mně pomalu kráčí.

Rychle jsem je objala. ,,Ahoj Nat, Abby... Dlouho jsme se neviděli... Tak co je nového." Vydali jsem se dovnitř a posadili se úplně dozadu k oknu. Po chvilce přišel číšník. ,,Co si dáte slečny?" ,,Třikrát latte." Jako vždy. ,,Tak povídej... Co je nového?" Ptala se mě Nat. ,,No... od smrti táty se toho moc nestalo." Zadržovala jsem slzičku a holky mě jen s otevřenou pusou pozorovaly. ,,A jsi v pohodě?" zeptala se Abby. ,,Nejhorší otázka, kterou jsi mi mohla položit... Ne?" ,,Moc mě to mrzí," řekla Nat. ,,Nás obě," přidala se Abby. ,,V pohodě... Pojďte se radši bavit o něčem jiném." ,,Fajn."

Docela dost dlouho jsme kecali a když už jsme měli zaplaceno a chtěli odejít, Nat se k nám nahnula a zašeptala. ,,Počkejte tady, musím se jít přebalit..." ,,Já jdu s tebou," přidala se k ní Abby. Musela jsem se zasmát: ,,Dobře..." Holky odešly a já zůstala sama.

Začala jsem na stehně cítit nějaké vrnění. Zvonil mi telefon. Vytáhla jsem ho z kapsy. Neznámé číslo? Zvedla jsem hovor: ,,Ano?" ,,Ahoj Emo... Právě na tebe míří odstřelovač, tak nedělej hlouposti! Jestli mi rozumíš přikývni." Pomalu jsem přikývla. Srdce mi začalo šíleně rychle touct. ,,Hodná holka! Takže teď mě dobře poslouchej! Myslím si že víš moc dobře kdo jsem."

Zakroutila jsem hlavou. ,,Nevím," zašeptala jsem. ,,A víš kdo je Ben?" Nasucho jsem polkla a pomalu přikývla. ,,Dobře... Jestli nechceš, aby se tvým kamarádkám něco stalo, zbav se jich a být tebou jim nic neříkám jinak jim kulka provrtá lebku! Potom vyjdi, bez velkého a zbytečného povyku, ven. Před kavárnou počkej na černé BMW, do kterého nasedneš! Rozuměla jsi mi?!" Opět jsem přikývla, ale byla šíleně vystrašená. ,,Budu se na tebe těšit... sestřičko." Zavěsil.

Rychle jsem dýchala a nemohla se pohnout. ,,Jsme zpět!" řekla Nat velice nadšeně a zahleděla se mi do očí. ,,Co je ti?" ,,Nic... Ale už budu muset jít," pronesla jsem s falešným úsměvem na tváři. ,,Dobře... to je v pohodě..." Pomalu jsem se zvedla a vydala se pryč. ,,Tak pa..." ,,Měj se kočko." ,,Papa!"

Vyšla jsem ven a čekala. Za nedlouho skutečně přijelo černé BMW. Já otevřela zadní dveře a nasedla dovnitř. Za volantem seděl nějaký plešatý kulturista a vedle něj můj... bratr. Ihned jsem ho poznala. Zabouchla jsem za sebou dveře a Ben se na mě otočil. ,,Připoutat!" Připoutala jsem se a u toho zavrtěla hlavou. ,,Co mi chceš?!" Dal plešounovi pokyn k jízdě a on ho jako pes poslechl.

,,Já nic! Jen plním pokyny! A jestli máš v plánu mi pokládat další otázky... Prostřelím ti stehno." ,,Blafuješ?!" Vytáhl zbraň a lehce mi ji ukázal. ,,Nemyslím si." Vyděšeně jsem vykulila oči a už ani necekla. Jsem si totiž docela dost jistá, že by to udělal. Nervózně jsem si hrála s prsty a letmo si všímala jak mě Ben pozoruje v zrcátku. Je to tak děsivé.

Chce se mi křičet, plakat a nejradši bych si dala facku. Mohla jsem přece zavolat policii. Měla jsem zavolat policii! Ani vlastně nevím kam to jedeme. Jeli jsme hodně dlouho. Řekla bych, že asi dvě, nebo tři hodiny. Stále jsem měla nutkání sáhnout do kapsy pro telefon, ale šíleně jsem se bála.

Všude byli stromy a mě to tu začalo být až moc povědomé. Nakonec jsme dojeli k chatě strýčka Stuarta. Auto zastavilo a já stále jen přitrouble zírala na domek. Oba dva vystoupili a jen já stále seděla jako pecka. Ben mi otevřel dveře a popadl mě za předloktí. ,,Tak dělej! Trvá ti to jak psovi sraní!" Rychle jsem se mu vyškubla a pomalu vylezla. ,,Nesahej na mě a nebuď vulgární!" Opět mě chytl za předloktí a táhl do chaty.

Znovu jsem se mu vytrhla. ,,Umím chodit sama... omezenče!" To omezenče jsem spíše zašeptala. Vešli jsme dovnitř a v obývacím pokoji seděla spousta mužů. Řekla bych tak dvanáct a mezi nimi i strýc Stuart. Stále tomu nemohu uvěřit. ,,Vítej Emo, Bene... Už tu na vás čekáme." Ďábelsky se usmál, až mi z toho běhal mráz po zádech.