Černá ovce ¤ (Dokončeno)

Kapitola osmá

Potichu jsem otevřela dveře a doufala, že nepotkám otce, když se mi teď snaží více naslouchat. Nemám chuť se bavit o dnešním večeru. Pomalu a potichu jsem našlapovala po schodech. „Emo?" Uslyšela jsem a v tu ránu ztuhla jako kámen. Nakonec jsem se s tichým zasyčením pomalu otočila. „Ano?" „Já jen... Skutečně ti ta dnešní večeře nevadí? Včera jsi byla...divná." „Ne... opravdu mi to nevadí..." lhala jsem nejspíš opravdu dobře. „Fajn..."

Otočila jsem se k odchodu, ale potom mě něco napadlo: „Tati?" spíš jsem vykřikla, když jsem se na něj opět otočila. „Ano?" „Mohla bych si na víkend pozvat Kate? Dlouho jsem ji neviděla a nejspíš ji zase dlouho neuvidím..."Táta se trochu usmál. „Jistě zlatíčko." ,,Super!" vykřikla jsem nadšeně a potom konečně vyběhla schody. Kate je moje nejlepší kamarádka od školky. Samozřejmě mám více kamarádek, ale Kate je ta opravdu nejlepší, je něco jako má sestra. Zamířila jsem rovnou do pokoje.

V pokoji jsem hodila batoh do kouta, popadla telefon a hned vytočila číslo Kate: „Ano?" ,,Ahoj, můžeš u nás přespat tenhle víkend?" „Asi jo, tak víš co... Mámě to je stejně jedno a táta je v práci." „Super tak zítra před obědem tady?" „Dobře, už se těším... Měj se." „Pa, pa..."

Mám štěstí, že mě v tomhle Kate nikdy nezklame. Vždycky si na mě udělá čas. Tak, alespoň něco mi tenhle týden vyšlo. Byla jsem tak natěšená, že jsem se dokonce i vydala ke skříni a hledala něco na tu "skvělou" večeři. Nakonec vyhráli volné černé šaty po kolena. Černá je dobrá!Třeba budu mít štěstí a v té tmě se ztratím! Už mi zbývala asi jenom půl hodina, a tak jsem se rozhodla trochu namalovat. Musím být přece šíleně neodolatelná.

„Emo! Už jsou tu!" Zhluboka jsem dýchala před zrcadlem, a nakonec se vydala dolů. ,,Také mě těší..." zaslechla jsem zrovna, když jsem kráčela po schodech. Dávala jsem si pozor na každý krok, abych nespadla. Potom jsem ale uviděla Daniela, který měl na sobě oblek. „Páni..." řekl jsem a trochu se na Daniel usmála. „Nápodobně," řekl a pak jsme se (ku podivu) oba rozesmáli. „Tak můžeme vyrazit?" „No, vlastně jsi mi ještě neřekl kam to pojedeme."řekla jsem lehce zamyšleně. ,,Neptala jsi se..." uchechtl se na mě a poté pokračoval: „Pronajal jsem pro tuto příležitost jednu místnost v Ristorante Nathali..." Tuhle restauraci miluji a táta to moc dobře ví. Něco se děje! Táta mě do ní bere pouze když mi chce něco sdělit!

Všichni jsme se vydali do garáže, kde jsme nalezli do auta a otec za volant. Stále jsem musela přemýšlet. Co mi asi chce zdělit? Daniel seděl vedle mě a jakmile jsem se na něj podívala, usmál se pěkně rošťácky. Musela jsem protočila oči a opřít si hlavu o okénko. Cesta trvala zhruba tři čtvrtě hodiny. Když jsme se konečně vyhrabali z auta, teprve teď jsem si všimla, jak moc to paní Hanové sluší. Měla dlouhé, uplé, rudé šaty s lehkým výstřihem

V restauraci nás zavedli do pronajaté místnosti a posadili nás následovně: Já naproti Danielovi a můj otec proti paní Hanové.

„Takže, jak se vám daří ve škole?" Daniel se zatvářil lehce vyděšeně, nejspíše čekal, že ho prozradím. Zíral na mě prosebným pohledem. Hned jsem začala s nějakou vímluvou: „Zatím je to suprové, hlavně díky Danielovi, který mi tak pomáhá... Možná bych i řekla, že jsme nejlepší přátelé... Co myslíš ty Daniely?" Daniel se uvolněně usmál. „Samozřejmě... nejlepší přátelé..." Slovo přátelé vyslovil lehce koktavě.

Skoro pořád bylo ticho, mezi jídlem jsme prohodili pár vět, ale k nejzajímavějšímu tématu mělo teprve dojít. „Děkujeme ti za večeři Jackobe..." „Mám na tebe poslední otázku Charlotte... Jak jsi se rozhodla?" Já i Daniel jsme zmateně a vystrašeně pozorovali konverzaci mezi rodiči. „Tvou nabídku příjmem!" ,,Promiňte, ale o čem je řeč?" zeptal se Daniel. ,,Daniely, zítra se stěhujeme k Blackům. Bude to pouze dočasné." „Cože!?" zakřičeli jsme s Danielem nastejno. „Mami to nemůžeš myslet vážně!" „Už jsem se rozhodla! Bude to tak lepší, alespoň ti může Ema pomoct s učením."

Vyděšeně jsme se na sebe s Danielem zírali a potom jsem si jen všimla mého otce, který vypadal nadmíru spokojeně. Tak přesně toho jsem se bála. Věděla jsem, že se něco děje, ae toto?! „Budeme s vámi počítat a s radostí vám pomůžeme!" řekl táta a zahleděl se na mě.

Večeře konečně skončila a my odvezli Daniela a paní Hanovou domů. Když táta konečně zaparkoval otočil se na mě s otázkou: „Doufám, že ti to nevadí?" „Abych pravdu řekla tak docela jo! Tati... vůbec jsi se mě nezeptal! A teď už je pozdě! Víš co, já už na to kašlu! Jdu do sprchy! Nevím jestli budu ještě někdy schopná s tebou promluvit!"

Vyletěla jsem z auta a chvátala do sprchy. Nerada se s tátou hádám, ale o tomhle by se mnou přece měl mluvit. Už teď se bojím zítřka. Ještě štěstí, že tu bude i Kate. Osprchovala jsem se a potom šla spát. 

Ráno jsem se probudila kvůli nějaké ráně. „Opatrně Daniely!" uslyšela jsem a mé oči se opravdu rychle otevřeli. Oni už jsou tady? Rychle jsem vylezla z postele a oblékla si tílko a tepláky. Ještě jsem si rozčesala vlasy a udělala si drdol. Když jsem se podívala na mobil, už bylo půl desáté. Nějak jsi si nám přispala Emo. Mobil jsem si dala do kapsy a vydala se na průzkum.

Pomalu jsem otevřela dveře a vykoukla ven. Napravo jsem uviděla Daniela, který nesl do pokoje pro hosty velkou bednu s věcmi. Jako na potvoru má Daniel teď pokoj vedle mě a jeho máma naproti němu. Konečně jsem vyšla z pokoje a nenápadně prošla kolem Daniela. „Ahoj," řekla jsem jako bych ani nevěděla, že žijeme na jedné planetě. „Ahoj... Pěkný dům..." „Díky!" Daniel měl na sobě černou mikinu a tepláky. „Nemáš hlad? Zrovna jdu do kuchyně na snídani, jestli chceš, můžeš se přidat..."

Daniel položil krabici na postel a začal z ní vyndávat věci. „Nemusíš se snažit! To že jsme tě zachránili ještě neznamená, že budeme kamarádi..." „Tak proč jste mě zachraňovali když asi nikdy nebudeme kamarádi." Při vyslovování zachraňovali jsem naznačila prsty uvozovky. „Ani nevím... nějak jsi na mě zapůsobila, nechtěl jsem abys skončila jako..." Nedokončil svou řeč. Zavrtěla jsem hlavou a bez jediného slova odešla pryč. „Neboj, až přijde čas, vše se dozvíš!" Zavolal za mnou Daniel. Tohle mi říkají všichni a pořád, už mě to začíná štvát. 

Když jsem scházela schody, začal mi zvonit telefon. Vyndala jsem ho z kapsy a zvedla hovor. „Ano?" „Tak jsem tady, pojď mi otevřít!" Kate zavěsila a já jsem se místo do kuchyně vydala ven. Před brankou už jsem ji viděla stepovat, a tak jsem jí rychle otevřela. „Ahoj, ahoj, ahój!" Objaly jsme se jako kdyby jsme se snad neviděli tisíc let. „Tak jak se ti daří holubičko?" zeptala se mě se smíchem. „U mě? No uvidíš sama... Spíš mi řekni, jak je na chemičárně?" Vydali jsme se do domu. „Je to tam úplný ráj a ty koloušci, páni to bys mi záviděla!" „No tak o tom pochybuji... Nezapomeň, že teď chodím na školu samých kluků..."