Černá ovce ¤ (Dokončeno)

Kapitola dvacátá šestá

Ležela jsem na posteli a vymýšlela svůj plán na pomstu. Teď by se mi hodilo nebýt jen obyčejná puberťačka. Chtěla bych mít moc na to, abych mohla něco udělat. Jenže... jsem jen Ema. Postavila jsem se a vydala se k oknu. Přece musí být nějaká cesta, jak utéct. Okno je vysoko. Z něho jen tak nevylezu. Obzvlášť když jsem takový antitalent!

Opět jsem se vrátila k posteli, lehla si na ni a zírala do stropu. ,,Prý mě nemůže zabít, ale tahle nuda a ticho mě dostanou do hrobu!" řekla jsem naštvaně. Opravdu nevím o čem to mluvil. Táta mi přece žádný kód nedal to je hloupost... Rychle jsem se posadila. ,,Ten přívěsek!" zašeptala jsem. To co chtějí je malá věc, která právě visí na mém krku! Ty čísla pod nápisem jsou určitě onen kód. Nic jiného to ani být nemůže.

Přívěsky jsem měla pod tričkem a tak ho pomalu vytáhla. Prsten jsem si na krku nechala, ale přívěsek jsem si sundala a otevřela ho. 7627. Kód, ale od čeho. Co je tak důležité?! Co to otec vzal? Rychle jsem přívěsek zavřela a dala do kapsy. 

V tu chvíli se rozletěli dveře a v nich stál Stuart. ,,Vyděsil jsi mě!" ,,Na tohle rozhodně nemám náladu a ani čas... Jaký je ten kód!" Jen jsem mlčela. ,,Tak jinak..." Vytáhl zbraň, kterou měl za opaskem a namířil na mě. ,,Jaký je ten kód! Řekni mi ho jinak..." ,,Jinak co? Zabiješ mě? Jenže to potom svůj kód už nezjistíš!"

Rychlím krokem se ke mně vydal a přiložil mi pistoli k hlavě. ,,Nemusím tě zabíjet! Stačí ti způsobit velkou bolest!" Zhluboka jsem se nadechla měla jsem šílený strach z pistole, která se opírala o mé čelo, ale nesmím vypadat jako slaboch. Za tátu! ,,Co třeba taková kulka v rameni, nebo v lýtku a potom vyndávání kulky bez anestetika? Líbilo by se ti to?"

,,Všechno je lepší než dívat se na ten tvůj ksicht!" Stuart se začal smát a konečně odtáhl zbraň. Otočil se ke mě zády a něco nejspíše rozdýchával. Potom se ne mě s kamennou tváří otočil a zahleděl se do mích očí. ,,Jsi mu podobnější, než si myslíš..." Povrchně se usmál. ,,Jenže jsi slabší! Kolik asi vydržíš?!" S těmito slovy na mě namířil a vystřelil.

Kulka mě zasáhla do levého ramene. Rychle jsem se za něj chytla a začala se svíjet. Byla to tak strašná bolest, že jsem se nezmohla na nic jiného než na brek. ,,Ty parchante!" Krev mi stékala po tričku a Stuart mě se zaujatým výrazem pozoroval. ,,Víš... já tě varoval..." ,,Na co to potřebuješ? Neumíte si jako mafiáni sehnat peníze jinak?!" zeptala jsem se s brekem. Na čele se mu leskli kapky potu. Rychle překračoval sem a tam. ,,Není čas! Máme ultimátum! Jestli ty prachy nedostanu... Zabaví vše na čem jsem se vydřel! A potom... Tě to bude ještě skutečně hodně bolet!"

Obrátil pistoli v ruce, rozpřáhl se a trefil mě rukojetí do spánku. Okamžitě jsem omdlela a probudila se, až v bílé místnosti. Šíleně mě třeštila hlava, ale rameno mě bolelo víc. Pomalu jsem se posadila a podívala se na ono rameno, které bylo obvázané.

Tento pokoj jsem rozhodně nepoznávala. Byl opravdu malí. Byla zde postel, stůl a malé okénko, ve kterém byli mříže. Nahoře v rohu u dveří na mě blikalo světýlko od kamery. Dveře byli masivní a kovové. Postel byla u zdi a tak jsem se otočila a opřela se zády. Kde to jsem? Naštěstí jsem na sobě měla stále své oblečení a tak jsem sáhla do kapsy, vytáhla z ní přívěsek a sevřela ho v ruce. ,,Všechno bude v pohodě!" Trochu jsem se třásla. Ne proto že by mi byla zima, ale proto že jsem se bála. Přívěsek jsem si dala opět do kapsy a musela se opět podívat na prsten.

Hrozně mě bolelo to rameno a každý pohyb byl utrpení. ,,Tak takhle jsem si ideální prázdniny nepředstavovala..." Po tváři mi stekla jedna slza, kterou jsem rychle setřela a s kamenným výrazem zírala před sebe. Asi po pěti minutách zírání se začali otvírat masivní dveře a v nich se objevil Ben. ,,Jsi v pohodě?!" Kývla jsem směrem na kameru. ,,Vidí nás, ale neslyší nás..."

,,Tak v tom případě... Nejsem v pohodě! Vždyť mě tvůj šéf trefil do ramene a to není zrovna příjemné!" začala jsem brečet, ,,nevím kolik toho ještě zvládnu! Stuart měl pravdu! Jsem slabá!"Rychle se ke mně vydal a jemně mě prsty chytl za bradu. ,,Ne! Ty nejsi slabá!" Lehce mě pohladil po tváři a setřel mé slzy. Zadíval se na mé rameno a potom na mě. ,,Můžu? Alespoň zkontroluji jaký má rozsah tvá rána." Pomalu jsem přikývla.

Začal mi lehce tlačit na rameno nahoře, dole, vpravo, vlevo... Vždycky jsem zasyčela, protože to prostě bolelo. ,,Ale jo, dopadla jsi ještě dobře... Já poprvé dopadl hůř..." Lehce si odhalil rameno a já uviděla jizvu. Trochu jsem se zasmála. ,,Takže... Mi pomůžeš se odtud dostat?" 

Zhluboka se nadechl: ,,Rád bych, ale nemůžu... Ještě jsem nedosáhl toho čeho jsem chtěl. Emo, řekni mu to co tolik chce slyšet. Nechci, aby jsi skončila mrtvá." ,,Stejně mě zabije..." Ben se postavil a vydal pryč. ,,Počkej!" Otočil se a tak jsem mu rukou naznačila, ať ke mě jde blíže.

Protočil oči, ale přišel a opět se vedle mě posadil. Sundala jsem si z krku otcův prsten a podala mu ho. ,,Je tátův... Chci, aby sis ho vzal!" ,,To nemůžu..." ,,On by chtěl, abys ho měl!" Chtěl si ho vzít, ale potom se mi podíval do očí a řekl: ,,Víš, že kdybych dostal příkaz abych tě zabil tak bych to udělal..."

Vzala jsem jeho ruku a vtiskla mu ho do ní. ,,Já to vím!" Podíval se na mě a já se na něj usmála. Také se usmál a potom si přívěsek s prstýnkem převlékl přes hlavu. Poté se na mě opět zahleděl a po chvilce odešel. Opět jsem byla sama. Začínám uvažovat nad tím, že bych mu kód řekla, než začne pátrat po mých slabinách, které by ho mohli zavést tam kam nechci.