Černá ovce ¤ (Dokončeno)

Kapitola dvacátá pátá

Ben do mě trochu strčil a tak jsem se k nim vydala blíže. ,,Co má tohle znamenat?!" spustila jsem naštvaně. ,,Uklidni se! A udělej si pohodlí... potřebuji s tebou probrat jisté věci!" Ben mi rukou zatlačil na rameno a já se posadila na židli, která tam ještě před chvilkou nebyla. ,,O jaké věci jde?" Stuart si vzal doutník a zapálil ho. ,,Tak na rovinu! Jde o tvého otce..." ,,Jenže ten je mrtví a je mrtví kvůli němu!" Ukázala jsem na Bena a po tváři mi stekla slza.

,,Já vím... Sám jsem ho poslal..." ,,Cože?!" Povrchně se usmál. ,,Slyšela jsi dobře! To já ho poslal! On by ho nejspíš jen tak nezabil, ale byl to buď on, nebo on. Žít mohl jen jeden z nich." Podívala jsem se na Bena a snad jsem v jeho tváři uviděla odlesk smutku, strachu a lítosti. Brzy ho však nahradila kamenná tvář, kterou v této místnosti měli snad všichni.

Opět jsem se zahleděla na Stuarta. ,,Takže k věci! Musel jsem se tvého otce zbavit, protože chtěl uškodit mým kšeftům! A to se mi skutečně nelíbí! Něco mi vzal. Přesněji ukradl!" rychle se posadil naproti mě a poté pokračoval, ,,jedná se o jednu miliardu dolarů. Bankovky, které se měli zaplatit, aby byl urovnán mír mezi mafiánskými gangy v našem městě."

,,Nechte mě hádat. Mezi vámi a Stefanovým otcem? Panem Dacresem? Mám pravdu?" Lehce se pousmál. ,,Jsi velmi chytré děvče! V této branži bys byla skvělá!" Pouze jsem se falešnicky usmála. Rychle se postavil a lehce na mě ukázal prstem. ,,Ty rozepře vlastně vznikly jen kvůli tobě! Lituji, že jsem se tehdy postavil na stranu tvého otce!" ,,K věci!" řekla jsem naštvaně.

,,Chceme ty peníze! Je to přece prosté!" ,,Ale já nevím, kde jsou!" ,,Ne! Tím si jsem jistý, ale znal jsem tvého otce více než dobře. Jistě ti zanechal nějaký klíč. Něco co na první pohled může vypadat bezceně, ale ve skutečnosti, to může mít větší význam než si kdo umí představit!" ,,Stále mě dokážeš překvapit! Jak by měl takový klíč vypadat?" Lehce nadzvedl obočí a vydal se ke mně. ,,V podstatě jakkoliv! Mohl peníze někde ho zakopat a zanechat ti souřadnice. Mohl je u někoho nechat a dát ti jméno. Mohl je vložit na nějaký účet a zanechat kód!" ,,Nic nemám!" řekla jsem a lehce se usmála.

Ironicky si povzdychl, otočil se a řekl: ,,Víš, dohoda se vztahovala i na tebe! Teď když je tvůj otec po smrti... nikdo Stefanovi nebrání, aby po tobě mohl jít!" ,,Co ty jsi za stvůru?!" ,,Nejsem stvůra! Jsem šéf! A všichni se přede mnou třesou. Uhýbají z cesty!" Rychle jsem se postavila.,,Já rozhodně ne! Jsi ubohý!"

Otočil se, šel ke mě a vlepil mi pořádnou facku, ze které jsem spadla na zem. ,,Jsi až moc podobná svému otci! a podívej se jak zemřel! Uboze! Rukou vlastního syna! Byl k ničemu!" Rozčíleně jsem ho pozorovala. ,,Můj táta byl hrdina!" Všichni se začali smát. Tvář mě šíleně bolela, ale neměla jsem v plánu brečet. Proč taky. O všechno už jsem přišla. O rodinu, o odvahu i o čest. Nezbylo mi už nic! Nebo snad ano? Daniel... Je teď má jediná slabina. Poslední věc která mě drží naživu.

Prodal bych tě, ale zatím tě potřebuji. Jackob nebyl hloupí! Věděl, že se ho budu chtít zbavit! Někomu ten kód dát musel a komu jinému, než tobě?! Z něho bych ho nedostal, ale ty jsi slabá a hloupá! Nakonec podlehneš!" Pomalu jsem se postavila. ,,Slabá? Hloupá? Co když jsem teď přesně tam, kam jsem se chtěla dostat?"

Stuart začal vrtět hlavou a u toho se smál. ,,Michaely? Synku? Pojď sem!" Michael? Opravdu to byl on. Pomalu scházel po schodech dolů. Proč teď?! Proč tady?! Nesmí tu být. Nesmí tu být se svým otcem. ,,Přeješ si něco?" Když mě uviděl usmál se. ,,Michaely? Chlapče... Odveď prosím Emu do jejího pokoje..." ,,Pokoje?" zeptala jsem se udiveně. ,,Ano... Jsi sice můj vězeň, ale chci, aby jsi o mě říkala jak moc jsem pohostinný." ,,Ha! Rozesmál by jsi mě!" Michael mě popadl za předloktí a táhl ke schodům. Jako předtím Benovi, jsem se mu vyškubla.

,,Proč na mě všichni musíte chmatat?! Já umím chodit sama!" Pomalu jsem kráčela po schodech. ,,Věděl jsem, že se vrátíš... pro přídavek!" začala jsem se smát. ,,No tak to určitě. Už poprvé to byla chyba!"

Zavedl mě do zadního pokoje. Do pokoje, ve kterém jsem spala vždy, když jsme tu byli. Otevřel dveře a já vešla dovnitř. ,,A abych nezapomněl," otočila jsem se na něj a on mi z kapsy vytáhl telefon, ,,tohle opravdu potřebovat nebudeš!" ,,Vrať mi telefon!" zaječela jsem. Michael vešel do protějšího pokoje, otevřel okno a telefon vyhodil ven. Rozběhla jsem se k němu a vlepila mu facku. ,,Ty hajzle!" Nic to s ním neudělalo. Chytil mě pod krkem a namáčkl na stěnu.

Začala jsem se dusit. ,,Jsi tak slabá, ale i tak pro tebe mám slabost..." Trochu se na mě svým tělem namáčkl a tak jsem zvedla nohu a kopla ho do jeho přirození. Pustil mě a chytl se za bolavé místo. Rychle jsem se rozběhla pryč, ale na chodbě mě chytl ten kulturista, vedle kterého najednou stál i Ben. ,,Už odcházíš ségra? A já si s tebou zrovna šel promluvit..." Z pokoje se vyplazil Michael, který šel pomalu a stále se tak trochu držel za přirození. ,,Michaely! Znáš pravidla?!" ,,Já ano! A ty?! Nemůžeš s ní mluvit, pokud nedostaneš svolení!" ,,A ty na ni sahat!"

Docela dost dlouho se na sebe dívali vražednými pohledy, ale potom se Michael začal smát. ,,Dobře... Neprásknu tě, když ty nepráskneš mě!" ,,Souhlasím." ,,Máš jen pár minut!" Ben přikývl a vydal se do "mého" pokoje. Kulturista mě tam taky táhl, strčil mě do pokoje a zabouchl dveře.

,,Co chceš?!" Posadil se na postel a pobídl mě, abych se posadila vedle něj. Trochu neochotně jsem se k němu vydala a posadila se. ,,Chci ti jen říct, že vím, že jsem udělal chybu a vím že jsem si to uvědomil příliš pozdě. Já... chtěl jsem pomstu, ale né jeho smrt. Obzvlášť né před tebou. Myslel jsem si, že jsi mrtvá, že je to jeho chyba. Stuart mě dostal z toho blázince a začal mi vymývat mozek. Musel jsem dělat vše co řekl a zjistil jsem až příliš pozdě že to jsou lži."

,,A co takhle zavolat policii?!" ,,Polovina z policajtů je zkorumpovaná, nebo má strach..." Nedůvěřivě jsem si ho prohlédla. ,,Celý život jsem o tobě nevěděla! Nevěděla jsem, že existuješ!" ,,Jako malá jsi mě měla šíleně ráda..." ,,Takže na čí straně teda jsi?" skočila jsem mu do řeči.

,,Na své! Nemůžu ti pomáhat," ,,Proč mi nechceš pomoct?" ,,Neřekl jsem, že nechci... řekl jsem že nemůžu!" Postavil se a šel ke dveřím. ,,Zemřel kvůli tobě!" zašeptala jsem se slzami, kutálejícími se mi po tvářích. Ben se na mě otočil a něco řekl, ale měl moc roztřesený hlas, takže jsem mu nerozuměla. Odešel.

To co řekl znělo trochu jako. ,,Zemřel kvůli mě, ale pro tebe..." Nevím jestli to opravdu řekl, nebo mi to tak jen přišlo. Každopádně jsem si teď jistá, že Ben není špatný a já udělám vše pro to, abych mu pomohla. Je poslední koho mám. Ikdyž ztratil víru ve všechny lidi. Já mu pomůžu a hlavně se pomstím Stuartovi. Jak za tátu, tak za Bena.