Mé tělo, duše i jméno je Zmijozel

Kapitola IX.

... O několik dnů později

Chtěla jsem se jít najíst, jenže jsem dostala úkol pomoct Hagridovi a čtyřem studentům, kteří si měli odpykat školní trest.

Jako hejno netopýrů jsem doletěla k Hagridově chatrči, kde jsem se přeměnila zpět.

Hagrid byl smutný, že mu zabavili draka, přičemž jsem jejich konverzaci rázně přerušila.

"Můžeme už jít?!" ozvala jsem se.

"Jsi nějaká netrpělivá, Isabelo," ozval se Hagrid.

"Jsem jen hladová... Ještě jsem tuhle noc nejedla."

"Tak jdeme," řekl Hagrid a vyšel první. Potom šel Harry, Ron, Hermiona a Draco Malfoy. Já šla jako poslední.

"Cítím nedaleko mršinu," ozvala jsem se a během chvíle jsme narazili na mrtvého jednorožce.

Pach té krve byl odporný. Nás mohla mrtvá krev při požití zranit, nebo ve větším množství i zabít. Podívala jsem se na stopy zubů na jednorožcově těle.

"... Tady toho něco ošklivě poranilo."

"Musí to být něco, nebo někdo, koho dělí od smrti jen okamžik," řekla jsem a objevila se během vteřiny u Hagrida. "Upír to není, jelikož my máme jiné stopy od kousanců."

Po chvíli jsem zaslechla v dáli něčí kroky, takže jsem se tam podívala.

"Takže naším úkolem je toho nebožáka najít..." začal Hagrid. "Rone, Hermiono, vy půjdete se mnou. A ty, Harry, půjdeš s Malfoyem a Isabelou."

"Pokud to bude něco nebezpečnýho, můžu se najíst?" zeptala jsem se.

"Uvidíme."

"Tak pojďte," řekla jsem a ti dva se vydali za mnou.

"Slyšeli jste to?" ozval se Draco vyděšeně.

"To jsou jen netopýři," odpověděla jsem. "Pokud bude před námi nebezpečí, upozorní mě na to. Jinak nám tu dělají doprovod."

"Vy dokážete mluvit s netopýry?" zeptal se Harry.

"Samozřejmě. Poslouchají mě, protože ví, kdo je jejich pánem."

"Takže vy jste fakt upír?"

"Samozřejmě... Dcera Salazara Zmijozela. Zakladatele Zmijozelské koleje... Pokud vím, můj obraz visí ve společenské místnosti. Je tam pořád, Draco?"

"Ano. Vypadáš tam stejně jako teď."

"To bude tím, že to bylo malováno týden před mou proměnou v upíra. Ty obrazy byly namalovány dva. Ten druhý mám u sebe doma."

"Kolik vám vůbec je?" zeptal se Harry.

"Za čtyři roky mi bude 1500 let. Narodila jsem se v roce 495."

"Tolik?"

"Nevypadám na to, že? Člověk, když se stane upírem, tak přestane stárnout. Proto máme zákaz tvořit upíří děti, jelikož po několika desítkách let budou chtít vyrůst, jenže nebudou moct... Znala jsem jedno takové dítě. Claudie se jmenovala. Vypadala jako panenka. Nádherné zlaté kudrnaté vlasy a modré oči. Ti, co ji stvořili, ji oblékali do šatů z těch nejlepších materiálů, které v té době byli k dostání. Jenže po několika mnoha letech dospěla."

"Před chvílí jste říkala, že to nejde," ozval se Harry.

"Dospěla mentálně. V duši to byla dospělá žena, jenže navenek to bylo pořád dítě. Panenka, které každý večer česali její stvořitelé vlasy."

"Jak to s ní dopadlo?"

"Po mnoha letech jí vlastní druh umožnil uhořet na slunci."

"Ale ty na slunci můžeš chodit," ozval se zase Draco.

"To ano. Je to ojedinělá schopnost, která mě mohla stát život. To ze mě dělá jednoho z nejmocnějších upírů na světě... Moc ráda bych vám vyprávěla svůj příběh. Je dost zajímavý. Ať už o tom, jak jsem se učila být upírem, nebo tím, jak jsem dohlížela na potomky svého mladšího bratra."

"Vy jste měla bratra?"

"Ano. Když jsem se stala upírem, ztratila jsem možnost zplodit potomka, takže si otec pořídil druhé dítě, které potomky mělo. I teď existují jeho potomci. Někteří mu však mají blíž, někteří jsou velmi, velmi vzdálení."

Šli jsme dál, než se začali ozývat netopýři a já ty dva zastavila.

"Před námi něco je," šeptla jsem a napodobila zvuk netopýrů, aby informovali Hagrida. "Pojďte," řekla jsem a potichu šla dál.

Sešli jsme kousek z kopečka, než jsem spatřila to stvoření, co právě pilo jednorožcovi krev. Zadržela jsem ty dva. Harry se chytl za jizvu a mě došlo, kdo to je. Ten chlap zvedl hlavu a já vytasila své špičáky.

Chtěl se k nám přiblížit, jenže jsem využila netopýry a ti ho zahnali dál. Navíc se k nám přidal Kentaur Firenze.

Firenze znal Pottera a také mě, přičemž já začala mít celkem pořádný hlad. Po chvíli k nám došel Hagrid s Ronem a Hermionou.

"Už můžu jít?" zeptala jsem se a Hagrid mě propustil.

Přeměnila jsem se v netopýry a letěla do mudlovské vesnice, kde jsem využila pohostinnosti čtyřčlenné rodiny.