Mé tělo, duše i jméno je Zmijozel

Kapitola XI.

... O dva týdny později

"Připraven?" zeptala jsem se Severuse, když jsem byla v jeho bytě v Tkalcovské ulici. Byla to mudlovská čtvrť.

Přemístili jsme se k mému domu, kde jsme šli po nádherné kamenné cestičce. Dům měl velký pozemek a Severus tak měl možnost obdivovat moji zahradu, o kterou se skřítci starali.

Ať už to byly růže, nebo fontána, či altánek. Dovedla jsem ho do domu a ukázala mu důležité místnosti.

"Tenhle obraz visí i v Bradavicích," řekl a poukázal na můj obraz s otcem.

"Ano. Byly dělány dva."

Ukázala jsem mu i terária, kde byly hadi zavření, jelikož byl den.

"Víš, že jsem to byla já, kdo zajistil, že znak Zmijozele vypadá tak, jak vypadá? Kromě toho jsem taky zařizovala Zmijozelskou společenskou místnost."

"A tohle je co?"

"Na těhle obrazech jsem vyobrazena ve všech uměleckých směrech a stylech."

"Nejsem tohle já?" zeptal se a poukázal na jeden obraz.

"Ano, jsi to ty... Baví mě tě malovat."

"Proč?"

"Máš zajímavé rysy tváře... Kromě toho maluju tvé předky už od nepaměti. Pojď," řekla jsem a chytla ho za ruku.

Dovedla jsem ho k obrazu právě Šerifa z Nottinghamu. 

"Vypadá jako já," řekl.

"To ano."

"Kdo to je?"

"Šerif z Nottinghamu. Byl to hlavní protivník toho směšného chlapa Robina Hooda, o kterém se teď v mudlovském světě vyprávějí už jen legendy, které musel vyprávět někdo, kdo v té době vůbec nežil, nebo žil a nechtěl, aby se lidé dozvěděli zajímavou skutečnost."

"Jakou?"

"Že byl Šerif z Nottinghamu Anglický král... Sice asi jen rok, ale byl jím. Potom se ho pokusil někdo z poddaných zabít a málem se jim to podařilo, kdybych nezasáhla."

"Jak?"

"Proměnila jsem ho... Máš hlad? Je čas na oběd."

Došli jsme do jídelny a skřítek jménem Wanda donesla Severusovi dary moře.

"Pusť se do toho. Není to otrávený."

"Myslel jsem, že nepotřebuješ kuchyň."

"Občas mi sem zabloudí nějaká večeře sama. Potom jim do jídla dávám uspávadlo, nebo něco jiného a najím se... Neboj, v tom tvém nic není. Kouzelníky fakt nejím a zvlášť ne ty, kteří chodili do Zmijozelu."

"Měla si někdy jídlo jako toto?"

"Ne... tohle přišlo až s vývojem moderní doby a pro mě nemá tohle jídlo žádnou chuť. Kdybys to vzal, tak krev je pro mě jako čokoláda."

Snape si pochutnával a já si pak všimla, že má kousek jídla na obličeji, takže jsem vzala utěrkou a umyla mu to místo.

"Co ten kaloň?" zeptal se Severus a já zapískala, přičemž ke mně přiletěl.

"Vyrostl."

"Má jméno?"

"Severus," řekla jsem a usmála se. "Náhodou ti je podobný."

Po jídle, které Severusovi podle jeho výrazu chutnalo, jsem ho zavedla do své ložnice. Hodně ho zaujala.

"Ta postel je o jedenáct let mladší než já," řekla jsem. "Dřív byla v Bradavicích, ale jakmile jsem odešla, otec ji dal do rodinného domu, odkud jsem ji zachránila dřív, než ji stačili příbuzní prodat... Všechno, co tady vidíš je ruční práce a nejnovější věci, které by si tu našel, je jídlo... Můžeš si na to sednout, ono tě to unese."

Severus si sedl a potom i lehl, přičemž jsem udělala to samé.

"Přemýšlel si někdy nad tím, že by ses stal tím, čím jsem já?"

"Myslíš vrahem? Tím už jsem."

"Tak jsem to nemyslela. Myslela jsem tím žít věčný život. Žít nekonečně dlouho. Nezestárnout, nezemřít, ani neonemocnět."

"Nepřemýšlel jsem nad tím."

"Představ si, že bys žil věčný život s někým, na kom ti opravdu záleží."

"Jenže ona není naživu," řekl, což mě dost zklamalo. 

Takže ve svém srdci pro mě nemá místo. Čekala jsem, že řekne život se mnou, ale on pro mě nemá místo.

"To je mi líto."

Věk ani vzhled pro mě nehrál roli. A v podstatě jsem nikdy zamilovaná nebyla.

Ve škole jsem s nikým nechodila, jelikož se všichni báli táty a jako upír jsem potkávala typy, které nebyly z kouzelnického světa. Byla jsem v podstatě osamocená, ale se Severusem jsem si rozuměla už od jeho dětství. A on mě takhle podrazí.

Večer jsem Severusovi ukázala hostinský pokoj, který ještě nikdy nebyl použitý. Byl pro mé návštěvy a Severus byl první, který tu nebyl jako jídlo.

Večer jsem neměla náladu jít někam ven, takže jsem poprosila netopýry, aby mi přinesli několik krys. Když odletěli, začala jsem schoulená do klubíčka u dveří brečet. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem plakala jako upír a po chvíli jsem začala ronit krvavé slzy, tím jsem se dnes po mnoha letech zbavila poslední lidské tekutiny, která ve mně zbývala.

Byl u mě ještě dva dny, než jsme se u něj doma rozloučili a já mohla doma vypustit všechen svůj vztek. Odnesl to jeden hostinský pokoj, který jsem pomocí kouzel dala potom zase do pořádku.