... O několik dnů později
Sundala jsem si náhrdelník i prsten a vše jsem dala na postavu figuríny, která sloužila jako úschovna pro šperky. Prsten jsem dala figuríně na ruku a náhrdelník jsem jí dala kolem krku. Oblékla jsem se do černého oblečení a rozhodla se zaletěl na Malfoy Manor, kde mělo být setkání Smrtijedů.
Jako hejno netopýrů jsem doletěla k branám Manoru a těsně předtím jsem se proměnila v člověka. Hůlkou jsem začarovala bránu, takže stačilo projít skrz a brána byla zase z pevného materiálu.
Šla jsem s kapucí na tváři a v tu chvíli jsem si připadala jako před lety, kdy jsem ale měla zahalenou tvář, jelikož jsem vypadala příšerně, teď jsem šla na setkání skupiny lidí, proti které zbytek světa bojoval - a já také.
Vešla jsem do vstupní haly a vyrazila po schodech.
"Kam toho kluka chtějí schovat?" zaslechla jsem hlas Voldemorta.
"Nejspíš domů k některému členovi řádu," odpověděl Severus.
"Já bych věděla kam," ozvala jsem se opřená o sloup stále setrvajíc na předposledním schodě.
Všichni ke mě zvedli hlavu a já vyšla i ten poslední sloup.
"Ano... a kam?"
"Už tam někteří z vás byli... U Weasleyů," odpověděla jsem. "Jinak tomu říkají Doupě."
"Posaď se," řekl Voldemort a já udělala několik kroků ke stolu, u kterého se objevila další židle navíc. "Odhal svou tvář, pokud se nebojíš, že se ti ostatní budou smát," dodal a mnoho Smrtijedů se začalo smát a to do té doby, než jsem sundala kapuci ze svého obličeje.
"Isabela Zmijozel," řekl Severus a vyslovení mého jména způsobilo celkem rozruch, než všechny Voldemort zarazil.
"Dcera Salazara Zmijozela," začal Voldemort.
"Osobně," dodala jsem a vytáhla ze svého pláště drobnou stříbrnou kouli.
"Jak si nás našla?"
"Venku jste si všimli netopýrů, je to tak? Jsou to moji, jak bych to nazvala, pomocníci a informátoři... Navíc tohle místo znám víc jak tři století a věřte mi, že poznám, když jsou na pozemku lidé, kteří nejsou majiteli Manoru... Kromě toho jsem také cítila krev, která nám oběma koluje v žilách, můj Pane."
Ano, hodlala jsem tohoto využít a zdá se, že to zafungovalo. Dobrou náladu Pána zla přerušil něčí jekot, takže Voldemort vynadal Červíčkovi, který stál opodál a ten to šel zařídit.
Pán Zla narazil na problém s hůlkami... jeho hůlka byla sestrou té Potterově a tak se nemohli zranit smrtelně. Také kvůli tomu vstal ze židle.
"... Mám-li ho zabít. Musím to udělat hůlkou někoho jiného..." řekl a začal chodit kolem Smrtijedů.
"... No tak, někdo z vás chce být přece poctěn."
Prošel kolem Malfoyových a já jsem v tu chvíli držela kouli pevněji, než jsem se uklidnila, jakmile šel dál, jenže Lucius Voldemorta už několikrát zklamal a tak mě mohlo napadnout, že si vybere právě jeho.
"Co třeba ty, Luciusi?" zeptal se a došel k jeho židli.
"Můj Pane," ozvala jsem se, protože jsem nechtěla, aby Lucius přišel o tu svojí hůlku.
"Ano, Isabelo?"
"Řekla bych, že na zabití Pottera budete potřebovat silnější hůlku."
"Tím myslíš jako tu svojí?"
"Ne... svou ne."
"Tak kterou?"
"Hůlku svého otce," řekla jsem a všichni na mě upřeli zrak. "Její jádro je fragment rohu Baziliška, kterého schoval do Tajemné komnaty... 16 palců dlouhá, dřevo Osiky."
"Dobrá," řekl Voldemort a přešel ke mě. "Hádám, že ji nemáš u sebe."
"Už několik století ji mám schovanou v trezoru... Stačí pro ni jen dojít."
Voldemort si mezitím vzal svoji hůlku a představil Charitu Burbagovou, profesorku studia mudlů. Pán zla byl tak hodný a všem vysvětlil náplň její práce a její názory.
"Vidím na tobě, že jsi dnes ještě nejedla," řekl směrem ke mě. "Posluž si," dodal a já během vteřiny byla u profesorky a zakousla jsem se do jejího hrdla.
Věděla jsem, že bude chtít krev. Tak jsem mu ji i dopřála. Viděl, jak se mé tesáky zakusují do krku a potom, jak jsem pila do té doby, než nebyla mrtvá.
"Skvělá ukázka," řekl a já si sedla zpět. "Nagini, večeře," dodal a obrovský had si pochutnal na svém jídle.
ČTEŠ
Mé tělo, duše i jméno je Zmijozel
FanfictionDlouhou dobu jsem se skrývala ve stínu... Čekala jsem v temných uličkách na svou potravu. Skrz okna jsem sledovala, jak se z malých dítek stanou ženy i muži, aby nakonec leželi na smrtelné posteli obklopeni svými nejbližšími. ... Ale teprve po mnoho...