Mé tělo, duše i jméno je Zmijozel

Kapitola XIX.

"Sluší ti to," řekl Šerif a já se pousmála.

"Tobě taky," řekla jsem a všimla si dvou černých koní.

Na jednoho jsem nasedla já, na druhý on.

"Kam jedeme?" zeptala jsem se.

"Uvidíš," řekl a vyrazili jsme po cestě směřující do lesa.

"Kde si všude byl?" zeptala jsem se po chvíli.

"Byl jsem v Paříži."

"Paříž... Město upírů. Potkal si tam nějaký?"

"Ano. Potkal jsem tři a všichni tě znají."

"Koho? Snad ne Maria."

"Ano. Marius byl jeden."

"Hádám, že pak jeho syn... Ten chodí všude s ním."

"Přesně tak. A ten poslední má tvář anděla."

"Armand... Netušila jsem, že potom všem, co se tam stalo, tam ještě bude."

"Říkal mi o tom požáru toho divadla."

"Ta představení byla neuvěřitelná... Upíři, co si hrají na lidi, co si hrají na upíry... Dokonalé. Tématem bylo to, co sužuje všechny smrtelníky. Ať už smrt, stáří, nebo třeba nemoc. Ta představení byla nezapomenutelná."

"Cos dělala ty?"

"Vrátila jsem se do školy, kterou založil můj otec spolu s dalšími třemi největšími čaroději té doby... Hrad se vůbec nezměnil."

"Co profesoři?"

"Je tam i tvůj potomek."

"Opravdu? Jak se jmenuje?"

"Severus Snape... Je ředitelem Zmijozelské koleje a učí lektvary."

"To mi připomíná tebe."

"Díky," řekla jsem ironicky.

"Co ti udělal, že jsi na něj tak naštvaná?"

"Zlomil mi srdce, toť vše! A neptej se mě na to!!"

"Ach tak... Budeš muset přidat, aby sis získala srdce někoho mé krve."

"U tebe mi netrvalo tak dlouho."

"Tak to teda ne... Náhodou jsem ti odolával celkem dlouho."

"Řekla bych, že si mi odolal ve chvíli, co si odkryl tu kryptu."

Chvíli jsme jeli, než jsme narazili na skupinku nějakých lidí, co tam nejspíš tábořili. Šerif se na mě podíval a já tak pochopila jeho gesto.

Během chvíle jsme všechny lidi tam využili jako jídlo. Celkově jich bylo osm, takže jsme hezky rozdělili.

"To je mi ale romantická vyjížďka," řekla jsem a začali jsme se smát.

Místo jsme zapálili a nasedli jsme zpět na koně. Konec jsme zakončili u mě doma, kde jsme se společně vykoupali. Dala jsem mu ochutnat svou krev a já tak ochutnala tu jeho. Uběhlo mnoho set let a chutná pořád stejně.

... Ráno

"Jídlo," řekla jsem hadím jazykem a během chvíle z jezera vylezl Bazilišek, který měl přes oči pásku.

Inspirovala jsem se u pirátů.

Pohladila jsem ho a potom jsem ho navedla ke dvěma bílým kozám, které jsem koupila a během chvíle byli v hadově žaludku.

"Co to je?" ozval se Šerif, který nemohl uvěřit, že po mnoha staletích vidí slunce a moře v barvě, kterou má mít.

"Bazilišek," řekla jsem a v hadím jazyce mu dala příkaz k tomu se vrátit zpět do rybníka.

"Jak to-"

"Že tě slunce slunce nespálí?"

"Ano."

"Má krev ti to umožňuje."