Don't be Single

Fancy Ball

Kate

Máma už chtěla začít výskat nadšením, skákat okolo mě, smát se, kecat o tom, že konečně vypadám jako holka a nevím co všechno ještě zamýšlela a vědět to nechci. Proto ji zadržím jen dvěma slovy: ,,Bez komentáře." Zakývu hlavou, že ne a ať nic z toho c chtěla teď udělat nezkouší. ,,Dobře. Tak pojď." Řekne, ale stále se culí jak děti v reklamě na bonbóny, který jim nechutnají, ale v reklamě to musí vypadat dobře. Nazuju si střevíčky a do rukou si vezmu kabát. Nastoupili jsme do auta a jeli v tichosti. Koukala jsem na míhající se krajinu než to ticho prořízla mamka. ,,Sluší ti to." Tóny jejího hlasu se doslova prosekávaly tichem jež vládlo. ,,Děkuju." Špitnu tiše. To už, ale stojíme před obrovskou budovou. ,,Tak ahoj." Mávnu na ni a společně s psaníčkem vystoupím. Naposled zamávám než máma odjede. Kabát! No to je jedno. S povzdychem se kouknu na vchod. ,,Když už mám ze sebe dělat velkou dámu tak se vším všudy." Špitnu a narovnám se. Ladným krokem s jemný, hraným úsměvem mířím dovnitř. Předám tam lístek a zajdu dovnitř. Doufala jsem, že si mě nikdo nebude všímat, ale spíš jsem si připadala jak v té blbé pohádce o Popelce jak šla na bál. Spousta lidí se na mě dívalo. Několikrát jsem zaslechla i šepot: ,,Kdo to je?" To mě pravdu nikdo nepoznává? To opravdu vypadám tak jinak? Jen tím, že to slyším si přijdu jako by má existence byla popřena. Není to hezký pocit. Sice ho prožívám celý svůj život, ale teď to bylo jiné... Silnější... ,,Ahoj." Ozval se za mnou ten odpornej hlas. Nikdo mě tu nepoznává. Otočila jsem se a falešně se na Jacoba usmála. ,,Ahoj...?" Špitnu. ,,Co tu děláš sama?" Rozhlédne se kolem. Asi si myslí jaký je frajer. Heh tak to ani omylem. ,,Čekám." Pokrčím rameny. ,,Na co?" Myslím, že se snažil o svůdný úsměv... Ale opravdu jenom snažil. Spíš to vypadalo jako by snědl něco ze školní jídelny a právě na mě chtěl hodit šavli. ,,Na přítele." Znovu se donutím falešně usmát. ,,Tak než ten tvůj přítel přijde co si zatancovat?" Ježiši. Chce se mi blejt. ,,Spíš si půjdu pro něco k pití." Usměju se jak v reklamně na Listerine... Jen možná dvakrát tolik falešně. Odešla jsem si tedy pro něco k pití. Nakonec jsem skončila s šálkem černého čaje u jednoho ze stolů. Začala hrát pomalá hudba na ploužák. ,,Smím prosit?" Ozval se známí hlas. Přede mnou stál Drew v poklonce s nataženou rukou. Na tváři mu krom masky pohrával i úsměv. ,,Pako." Usměju se a chytnu jeho ruku. Položí mi ruce na pas a já jemu okolo krku. Pomalu se hýbeme do hudby. ,,Jdeš pozdě." Špitnu. ,,Nejdu. Jen jsem se tu trochu ztratil." Usměje se a otočí mě. ,,To muselo být hotové bludiště." Rýpnu si a nakloním se k němu blíž. Dám mu pusu na tvář. No... Chudák tam má obtisk rudé rtěnky. ,,Sluší ti to." Zašeptá. ,,Mě? Podívej se na sebe. To jsi se hodil do gala jenom kvůli mě?" Usměju se. ,,Přeci ti nebudu dělat ostudu." S malou ránou ho praštím do ramene. On se jen zaculí a následně rozesměje. ,,Baka..." Špitnu uraženě a s růžovými líčky uhnu pohledem do strany. Všichni se na nás totiž dívají a mě je to pěkně nepříjemné. ,,Proč na nás všichni zírají?" Zamumlám a pevně sevřu jeho sako v rukách jako by se nervozita mohla vytratit. ,,Protože tě nikdo nepoznává?" Zasmál se. ,,Nebo pro to, že se tu tlemíš na celý sál jak idiot..."